Hrůza, strach, děs a katastrofa aneb jak strašíme děti a také sebe

Děsil jsem se života a děsil jsem se přítomnosti. Strach mne pronásledoval a od malička jsem za každým rohem viděl bubáka. Dnešek je barevný, hezký den. Přestal jsem používat slovní strašidla a je mi lépe. Pozorování mých myšlenek a vyvarování se hrůzám a strachům v řeči mi velmi pomohlo.

Jak vůbec může chlap nosit dítě přilepené na své hrudi? Je kočárek mučící nástroj pro novorozeně?

Bez nošení v šátku by naše civilizace pravděpodobně neexistovala. Dle zahraničních zdrojů lidé před dvěma miliony let poté, co slezli ze stromů, začali své děti přivazovat k sobě, aby se vůbec mohli najíst a své ratolesti přemisťovat bez větší námahy. V dnešní době jsme ale přeci nejchytřejší a ukřičené dítko nacpeme do kočáru a pořádně s ním zakvedláme. Že křičí dál a má strach? Kdo by o tom věděl.

Jak cvičím, hýbu se, trénuju a proč tak činím?

Dříve mi nedocházely spojitosti. Netušil jsem, že když špatně sedím zavírám si dech. A dech že má vliv na myšlení, koncentraci, učení a celkový well being. Necvičil jsem skoro vůbec. Nehýbal se. A teď chci jezdit celý rok na kole. Proč?