Začali jsme spolu s Davidem chodit a já byla šíleně zamilovaná, on také. Byla bych schopná pro něj udělat naprosto všechno. On mi často říkal, že alkoholici jsou velcí manipulanti a já se toho nějakou dobu fakt bála. Ale pak jsem pochopila, že jeho touha být zdravý je silnější.

Bylo to někdy peklo. David byl velmi rychlý a já musela stále utírat na záchodě zbytky hoven. To mi vadilo. Pak mi vadilo, že se v noci najedl a neuklidil si to po sobě. Vadilo mi, že odjel rychle autem a nechal otevřená vrata, utekl nám pes a já ho musela honit po vesnici. Když přijel udělala jsem hroznou scénu. Dostala jsem naprosto šílený histerák – Co si to jako dovoluje, takhle se chovat a proč se tak chová. Řvala jsem jako o závod. A to jsme spolu byli asi 3/4 roku.

Tenkrát se David posadil na postel a naprosto v klidu se na mě podíval a řekl: „Tohle nedám, to je moc silné. Já nemůžu být s někým, kdo vidí problém v takových věcech.“ To jsem netušila, že je to všechno zkouška.

No a já se lekla. Dostala jsem strach, že o něj přijdu. Moje jistota předtím byla tak silná, že jsem si neuvědomila svoji slabost – že bych o něj přišla. To jsem nechtěla. Dalo mi dost práce Davida mezi asi 150 chlapi, které jsem viděla objevit. Byla to fakt fuška.

No, tak jsem si trochu začala dávat pozor, ale ono to stejně vždycky nějak vyšlo najevo a my jsme se hádali nebo spíše byl David v depresích. Počáteční šílená zamilovanost naprosto odezněla, ale stále jsem cítila takový ten silný pocit, že s nikým na světě mi nemůže být lépe než s ním.

A byla to pravda. David mi dával více bezpodmínečné lásky než já jemu. Když se naposledy vrátil z nemocnice, vyzbrojen Stratterou a antidepresivy, tak se se mnou dalo vydržet. On byl vůči mojí nesamostatnosti naprosto otupělý, nehádali jsme se, děti s ním byly v pohodě. Zdálo se to, jako skvělý stav, ale opak je pravdou. Po měsíci jsem si začala uvědomovat, že tady něco nehraje.

David získal někde větší sebevědomí a více mi argumentoval a já neměla moc co dodat. Konečně mě uzemnil. Napsal si v kanceláři cedulku:

CO BYS UDĚLAL, KDYBYS NEMĚL STRACH?

A ta cedulka tam visí dodnes. Začal tenkrát psát blog, díky kterému se z alkoholismu dostal asi nejeden člověk.

No a já si uvědomila, že musím makat taky a to na strachu, který stál velmi silně za hradbou ega. Ego, které si chrání pocit jistoty. Pocit, který jsem měla a cítila jsem se naprosto dokonalá. Vždyť já žádný problém nemám? Ano, tak, přesně tak jsem se cítila.

No, nebylo to tak. Právě děti mi na sobě ukazovaly mé strachy. A po pravdě nebylo jednoduché se jich zbavit.

Ale, a to je důležité, ve chvíli, kdy se zbavíte svých strachů, hodnocení ostatních lidí, kontroly, a dalších věcí, tak se věci začnou dít samy.

Vůbec nevím, co bych měla napsat na závěr. Ale napadá mě jedna věc.

David mě vždy respektoval. Nikdy po mě nevyžadoval naprosto nic. Prostě jenom chtěl být se mnou. Nepotřeboval, abych měla peníze, splatil všechnu hypotéku, co jsem měli. Sám se pak vyrovnal se strachem, že mu náš dům nepatří. (což hodnotím za největší strach, který tady na této planetě lidi mají, je to strach z nedostatku, strach, že nic nemáte, nevlastníte a je vám to prostě jedno).

Pomohl mi rozjet podnikání. Musela jsem se postarat o naši rodinu, když on nemohl. A nedokázala jsem si představit, že opustím dítě a půjdu někam do práce. To pro mě bylo naprosto nepředstavitelné, když dítě mě v tomto věku prostě potřebuje.

On se vyrovnal a teď je řada na mě. Tento strach se skrývá za velkým chtěním. Co všechno vlastně chcete? Co potřebujete?

A víte jaká je odpověď.

láska

(fotku jsem si půjčila z LI)

Komentáře

Eva Strejcová

Jsem Eva a něco jsem v životě zažila. Byla jsem na druhém konci světa, vystudovala jsem vysokou školu, pracovala jako manažerka a proč? Abych zjistila, že v tom všem nevidím smysl života.