A tak sděluji, že sedět na prdeli v garsonce s výhledem na kulaťák v Dejvicích, kde jezdí celý den drnčící tramvaje, houkají záchranky, kolem dokola spousty betonu a staveb, zeleň maximálně ve Stromovce, kam jsem nechodil, necvičit, po ránu si dát na uklidnění pár piv, jít do práce zhruba čtyři sta metrů, nikam nechodit, hrát hry na počítači a koukat celý den do monitoru a k tomu mít ADHD, o kterém nevíte je větší peklo než peklo samo – klidně bych dělal kotelníka v pekle ve srovnání s tím, jak jsem žil.
Nemoc z nedostatku přírody je popsána přímo zde.
K tomu výtečné stravování na bázi grilovaného kuřete, KFC, McDonalda – ideální živná půda depresí, úzkostí, strachů, nespavosti.
Co dělám teď?
- Denně minimálně tři a více hodin venku na vzduchu
- Hodina ráno na kole lesem, venkovskou přírodou a ani průjezdy vesnicí nevadí
- Otužování na zahradě
- Naprosto klidné žití na venkově v domečku s nejlepší rodinou na světě
- Hodně slunce
- Ode dneška další hodina cvičení venku na zahradě nebo v lese s mými kluky
- Kochání se Labem a stromy a zelení
- K snídani vejce od slepiček sousedů pobíhajících volně na trávě pod sluncem
- A zase to cvičeníčko, žonglování na zahradě, učení se na klavír na zahradě
- A když je toho málo, válení se v Poděbradech u jezera, nebo na Lhotě u jezera nebo tady kousek na Malvínách a otužování v bazénu
Když jsem na tom byl nejhůř, seděl jsem jen doma, chtěl jsem jen nezdravé jídlo, chtěl jsem jen temno, jenom počítač, jenom sedět a nic nedělat. Jít někam do přírody? To bylo za trest.
A když jsem se přistěhoval ke své ženě sem k nám, kde to mám ze všeho nejradši – možná ale až po naší chalupě v Beskydech naprosto v lese a na samotě – tak jsem říkal – to ze mne bude vesan? Ježiš maria, hnus. Já chci komfort Prahy – moct si koupit cokoli kdykoli, betonovou džungli.
Betonovou džungli si nechte. Betonová džungle je podhoubí psychických nemocí. Zrychlení lidé spěchající do krtka a chytající zrychlení jeden od druhého, fast foody lákající na své přesolené, přesmažené dobroty, chipsy, stres, diskotéky, bary, kluby – to vše už jsem měl a mám toho dost.
Nevěřil jsem a smál se sluníčkářům a do teď se necítím jako sluníčkař, protože si velmi rád poslechnu velmi tvrdou muziku, která není sluníčková. Ale léčím se přírodou. Léčím se přírodní stravou. Léčím se pobytem a cvičením v přírodě a začínam na přírodním životě být závislý. Skutečně nejsme stvořeni, abychom jako gorily chodili betonovou džunglí – možná ti, kteří chtějí být nemocní. Já už měl dost! A vy?