Takový normální den?
Vstávám, do dvou minut se dívám na mobil, jestli se v noci něco zajímavého nestalo. Cestou do práce ve vlaku sjíždím novinky, emaily, chat a dívám se na klipy z Youtube.
V práci pouze přesednu k většímu monitoru a akce pokračuje. Emaily, messengery, grafy, tabulky, zase nějaké emaily. Tak padesát až sto zpráv za osm hodin. Nějaké SMS. Do toho sjíždím Facebook, Instagram, LinkedIN. Přečtu tak dvacet článků z iDnesu, Ars Technicy, Business Insideru, Lupy a dalších zajímavých zdrojů, na které ve dni narazím.
Do toho předstírám práci. A v podvečer cesta zpět vlakem domů. S Facebookem, Instagramem, články, do toho sem tam nějaká hra, email z práce a vyřídit pár zpráv. Na pivo se nejde, takže domů zapnout televizi a k tomu objednávat na Alza nejnovější vynálezy lidstva.
Tok myšlenek?
Jsem se v tý záplavě na Business Insideru dočet, že už máme 32 hodin ve dni. Aby se to dobře marketingovejm agenturam počítalo, tak protože najednou sledujeme televizi a brousíme ty internety, tak aby mohly prodávat reklamu na obou kanálech, tak musej započítat jak telefon čili počítač a digitální svět, tak sledování televize.
32 hodin v jednom dni?
Čili máme 32 hodin ve dni. Když se stránka nenačte do dvou vteřin, máme z toho osypky. Jsme neustále propojení s celým světem. Jsme schopní sedět v jednom z nejsofistikovanějších strojů – v letadle složeném ze dvou milionů dílů – a nadávat na to, že nám nejde wifi v mobilu, místo abychom v úžasu sledovali mraky v okénku.
30 let sedím u počítače a 20 let jsem online. Když jsem hrál hry, bylo pro mě třicet milisekund pomalu. ARM vyrábí chipy 0.000 000 005m technologií. Z Prahy jsem v Paříži a zpět za 0.010s.
Ekonomika tlačí na vyšší dluh, vyšší výrobu, rychlejší spotřebu, výměnu mobilů, ideálně každé dva roky, a méně. Jeden a půl miliardy prodaných zařízení za rok. Celý svět je propojen maximálně do půl vteřiny. Přes miliardu lidí na Facebooku.
Miliardy a miliardy instantních zpráv denně, miliardy emailů denně, desítky milionů telefonátů, ale jejich počet klesá na úkor zpráv. Zpráva je pohodlnější, rychlejší a méně vyrušuje, ne?
Lidi už ani neklikají. Klikání je moc náročné a bere čas. Už se jen šmrdlá palcem po destičce. Stovky zobrazených postů za hodinu? Tisíce za den? I to lze zvládnout s chytrým čímsi, co nazýváme telefonem.
Filmy bez zápletky, ale s maximální akcí hned od začátku – jinak už nás nebaví. Přemýšlení je pomalé a nezábavné. Fotbal? Končí – nastupuje e-sport. Tisíce a tisíce kliknutí za zápas dlouhý třicet minut v LoLu. A LoL je pomalý, takže nastupuje Overwatch.
A kdo že to má to ADHD? Děti? ADHD je celkem vzácná diagnóza navázaná teoreticky na specifický gen DRD4 a jiné fungování dopaminových center v mozku.
Ale symptomy ADHD trpí celá společnost. Netrpělivost. Nepozornost. Vše zrychleno tunami cukru, který je snad dokonce v toaletním papíru. A místo cukru raději glukózo-fruktózový sirup, že?
Hyperaktivita? Co jiného je hyperaktivita než stovky nesmyslných drobných úkolů řešených v co největším časovém presu. Tu napiš email, odpověz na deset zpráv na messengeru, přečti si nová firemní pravidla, u toho mazej na oběd, ale s destičkou v ruce, abys něco nepropásl.
A pak šup šup soustředit se dvacet minut na pět úkolů, které ti zadal šéf. Pak se osm minut nudíš, takže rychle na Facebook a zkouknout co kdo a jak pomlouvá, omlouvá a namlouvá ostatním.
Tak kdo má to ADHD?