Když jsem byl na uklidňovacím pobytu v léčebně duše, měli jsme za úkol napsat si vlastní nekrolog.
A nedávno jsem při změně všech svých životních priorit přišel na to, že nechci mít v nekrologu zhruba toto: Chodil do práce, měl dvě děti a pak umřel.
Když jsem začal škrtat věci, které mne mentálně trápily, jako bylo především sezení u počítače v kanceláři nějaké firmy, začal jsem přemýšlet.
Co teď? Mám ADHD, konečně vím, že nejsem vhodný na farmářské prostředí, kde všechno trvá, už vím, proč skáču lidem do řeči. Ale co teď? Co se životem?
A tak jsem si vzpoměl na motýlí efekt. A v nekrologu budu mít napsánu jednu věc – změnil to tu. Protože když mi dneska napsala další slečna, která čte můj blog, že se vidí v mých zkušenostech a že jí pomáhají, tak se mi podařilo teoreticky pomoct dalšímu člověku.
A protože celý život studuju informace, pracoval jsem celý život s informacemi a mám trošku povědomí o šíření informací a dokonce po dnešní publikaci rozhovoru s panem profesorem Mohrem jsem se opět utvrdil v tom, že pomoc lidem s ADHD spočívá především v informování, že něco takového existuje, že nejsme blázni, tak moje současné poslání je informovat.
Informuju sobě vlastním způsobem o tom, co vše jsem na své životní cestě našel. Vím, že se nezavděčím všem, protože to nelze. Ale také vím, že lidé mohou názory měnit a vyvíjet se.
Takže mám jasný cíl. Jít pořád o tři kroky dopředu a když udělám jeden dozadu, tak mám náskok a zase tři dopředu, jeden dozadu.
Slovo je silnější než meč. Lidé nejsou stejní. Existuje šestnáct typů a nekonečno kombinací lidských vlastností, zkušeností, pohledů a náhledů na pravdu.
Takže vím, že si mé zkušenosti, mé články a můj pohled najde své čtenáře, kterým pomůže na cestě životem.
Pokud znáte někoho, kdo by třeba odpovídal mým popisům nervózního, zrychleného jakoby neustále ve stresu člověka, který skáče lidem do řeči, je jakoby neustále v pohybu a občas nevypadá, že by mu bylo psychicky nejlépe, dejte mu přečíst mé články.
Třeba se v nich najde a jako já mu bude informace, že není sám, že se vše dá řešit a to jak klasickou medicínou, tak jídlem, cvičením, meditací a spoustou dalších techni, k užitku.
Hledám totiž ty, kteří už neví, co jim je. Proto dělám rozhovory, a proto se snažím šířit povědomí o tom, že úzkosti, deprese, ADHD, nesoustředěnost a kdo ví jaké další stavy nejsou slabá vůle. Není to nevychovanost. Není to vždy lenost. Není to vada charakteru. Není to šílenství. Je třeba jen přijít na správnou diagnózu, hledat, studovat a upravit svůj život jako jej musejí upravovat lidé, kteří například nemají nohu.
Někteří mají o trochu neurotransmiterů a koleček méně a někteří více.
Všem krásný den.