Vidíte někde kolem sebe šavlozubého tygra? Já ne. A vidíte před sebou člověka, který na vás míří nabitou zbraní? Ani já ho tu teď nemám.
A vidíte ty účty ve schránce? A vzali jste si hypotéku? A splácíte auto? A v práci máte termín, který za každou cenu musíte stihnout?
Strach. Dřív nás chránil, teď nás zabíjí. Protože jsme moc rychlí. Jako druh jsme enormně rychlí a změnili jsme si podmínky života natolik, že se nám milý strach nestačil přetvořit do jiné formy.
Primární a jediná funkce strachu je chránit náš život. Jiný strach neexistuje. Všechen strach je pouze strach o život. Který se jako pyramida obrácená na špičku rozrůstá do enormních rozměrů. Co bude z mých dětí? Jak se na mě budou ostatní dívat? Co když nestihnu zaplatit včas splátku? Co si o nás budou sousedi myslet?
První základní kámen pyradmidy strachu je strach sám. Čistý strach o život, který v současné době také může pomáhat a chránit, pokud například skutečně vyskočí ze tmy ubohý zloděj, který nás chce okrást. Aktivuje se v těle téměř okamžíte systém vylučující do krevního oběhu adrenalin. Z našeho těla se stane mašina na smrt nebo na útěk. V podstatě enormně nadopovaný Arnol, který má za úkol zabíjet nebo Jusain, který má za úkol běžet. Ale jen chvíli. Deset minut do nás nadledvinky perou adrenalin co to jde. A ten se spotřebuje ve svalech, které ze sebe vydají to nejlepší v životě, aby život uchránily. No a pak si odpočinout a celý systém se nastaví do klidového režimu.
Ale máme tu vládce doby. A vládci doby si uvědomují, že strach jim slouží. Protože zjistili, že strach lze zneužívat. A tak do nás skrz média pumpují strach. Z teroristů. Z uprchlíků. Z nezaplacených půjček. Z finanční krize. Ze složenek. Z filmů o lásce, které vypadají tak krásně a dokonale, že se bojíme, abychom žili takový život jako ti dva zamilovaní ve filmu a ono to nejde. Z fejsbugových statusů přátel, kteří jsou všichni tak šťastní a zamilovaní a tak krásně dělají kachní xicht na selfie, že máme strach, že – nejsme dost dobří.
Nejsme dost dobří? Nejsme dost dobří pro ostatní. Nejsme. Neumíme toho dost. Nejsme hodni života. Nejsme hodni existence. A jsme u strachu o život sám. Nejsem dost dobrý říká mozek. Nezvládnu to. Nejsem v očích ostatních dost dobrý, a proto mne tato skutečnost ohrožuje na životě. Nejsem dost dobrý a tím pádem si nevydělám, čili pro sebe nezajistím, jídlo. Nebudu mít dost. Protože nejsem dost dobrý, nebudu mít dost.
Nejsem dost dobrý je v pyramidě strachu ihned nad základním čistým samontným strachem. Na první pohled vypadá – nejsem dost dobrý – jako konstrukt, který nemá se strachem nic společného. Ale nejsem dost dobrý v hlubinách mozku znamená skutečně jen strach o vlastní existenci. Nejsem dost dobrý pro přežití. Protože pokud se zamyslíme, žádný jiný strach než strach o život nenajdeme. Mozek neumí mít jiný strach.
Takže teď už víme něco málo o strachu. Je to dobrý sluha, ale špatný pán. Tak co s ním? Vždyť už víme, že ho nechceme. Ne ne ne. Žádný strach. Hezky zadržet dech a nafouknout tváře, tvářit se jako při tlačení na WC a krev stoupá do hlavy a tlačíme tlačíme a říkáme si – žádný strach nechci.
A tady se dostáváme k mechanice našeho mozku. Snažíme se mozku něco natlačit takzvaně zhora. Z vědomí. Do podvědomí. A tlačíme a už jsme celí rudí a málem to vyleze z druhé strany. A pořád nechceme mít strach, ale … máme. Protože takhle tam kuličku, neuronové spojení, které potřebujeme, nenatlačíme.
Nepotřebujeme totiž nové neuronové spojení. Ale neuronové rozpojení. Od malička si skládáme v mozku z miliard neuronů síť. Představme si to tak, že máme tisíce a tisíce malých samostatných koulí a ty koule spojujeme trubkama. Hezky si to představme, ať víme, jak funguje celý ten strach. No a když už jsme dospělí, tak víme, že máme strach šahat na horká kamna, protože už jsme se jednou spálili. A tak se spojilo potrubí vedoucí k několika koulím. A když do celého tohoto mechanismu hodíme kuličku, která prochází potrubím a tato kulička je myšlenka – pojď šáhni si na topení – tak jednoduše náš mozek, který ovládáme z 10ti procent, protože zbytek jedeme na automat, mozek řekne – ne ne ne.
A teď si představte to nejzamotanější potrubí New Yorského kanalizačního systému a ani vzdáleně se nepřiblížíte té stoce strachu, kterou máme v hlavách. Tohle nesmíš. Tamto nesmíš. Seď rovně, nebo tě nebudou mít rádi. Když nezaplatíš půjčku, budeš bezdomovec. Co z tebe bude až vyrosteš? Seď už sakra rovně – ano pane učiteli. Lojza – nepřinesl jste mi vypracovanou tisícátou tabulku z výroční zprávy pro pana ředitele naší milé korporace, ve které prodáváme lidem blaho v podobě půjček a zamykáme je strachem ze splátek. Lojza – že já vás vyhodím! Bu bu bu a cestou domů, až budete držet hodinovou výpověď potkáte osm teroristů a patnáct uprchlíků. Na plakátu budou objímat muže s japonskou tváří hlásajícího pravdu, mír a lásku všem, kteří ze strachu budou volit právě jeho, protože jen on nás zbaví strachu z těchto kreatůr.
Dost asi bylo keců – chcete se zbavit strachu? Naučte se pracovat se svým mozkem. První fáze je naučit se relaxovat. Dostat mozek do jiné vlnové délky než je bdělý stav.
Podle Bruce Liptona děti do sedmi let žijí v jiných vlnových délkách mozku. Do dvou let jsou prakticky ve spánku a následně do sedmi let ve stavu odpovídajícím hypnóze. A proč? Protože se takhle učí. Vytvářejí miliony nových neuronových spojení. Jak by se také jinak bez znalosti jazyka jazyk naučili?
Smutná zpráva je, že narozdíl od tlačení si myšlenky – nechci strach nechci strach – která skutečně nefunguje, tak správnější metoda pro zbavení se strachu trvá. A vyžaduje odhodlání a změny. A změny bolí.
Návod je tento. Denně si lehněte ve vámi zvolenou dobu a jen ležte. Alespoň dva týdny. Na půl hodiny relaxujte. Myšlenek bude mozkem běhat mnoho. Nevadí. Jen si tak relaxujte – místo odpoledního spánku si relaxujte. A naučte se dostat skoro do spánku, ale neusnout. Takto máte nejpřístupnější okruhy mozku, které nejsou přístupné pro přeprogramování v bdělém stavu.
Následně a nebo klidně od začátku tohoto cvičení, zadáváte mozku úkoly. A on kupodivu poslouchá. Řeknete – mozku, najdi to, co mne teď nejvíc ohrožuje. Když jste alespoň trochu v klidu a zrelaxovaní, mozek poslechne a nahodí vám situaci, která vás nejvíc ohrožuje. A tuhle situaci takzvaně odpustíte. Normálně ji vydechnete. Vyfouknete. Udělejte si jakékoli cvičení, kde si v hlavě představujete, jak se bubák mění v oblak páry a vy ho vyfouknete. Třeba takto. Nebo ho jen odpoustíte. Proto to slovo, které je zvláštní, ale lepší české slovo než odpuštění neexistuje. A využívá se po mnoho staletí například při zpovědích. Jde jednoduše jen o mechanismus, jak přeprogramovat mozek. Zrušit neuronová spojení, která generují strach.
Pokud návod nechápete – ptejte se v komentářích.