Na začátek bych ráda napsala, že velmi aktivní děti bývají ze své podstaty (některé) i velmi citlivé. Mohla bych mluvit jenom o našem Domovi (3r.10m), ale vlastně mohu psát i o Davidovi.

Náš Dom s příchodem lepšího počasí přestal skřípat zubama. Posunuli jsme se a já si začala ještě uvědomovat, kde u něj dělám chybu. Zjistila jsem, že on potřebuje nejen celkem dost aktivity, ale také koncentrovanou pozornost ode mě. Což se v poslední době moc nedělo, protože jsem stále u sebe měla Adama a ten me nenechá Domovi ani přečíst knihu. Tak se u nás prostě nečte.

S příchodem tepla jsem vypustila děti ven a tím mi vznikl prostor na každého z nich zvlášť. Přece jenom v uzavřeném prostoru je člověk více v interakci a to s aktivními dětmi je někdy velmi těžké.

Nedokážu říci, zda je to u všech dětí stejné, ale třeba u Doma, který by byl asi největší adept na ADHD jsou typické tyto projevy, které se výchovou, stravou a prací na sobě snažíme změnit.

– křik

– vybíjení zlosti

– silné rozčilování

Tchýně mi asi před 2 měsíci poslala článek, kde velmi zajímavě píšou o tom, že děti s ADHD musí vedle sebe mít naprosto emočně silnou osobu. No, to je výzva. Jak já si představuji emočně silného člověka? Nerozhodí ho naprosto nic. Nekouká na věty typu: „co z toho dítěte vyroste.“, nepřemýšlí nad budoucností (ta stresuje a tlakuje) a je teď a tady, dokáže zvládnout každý křik, pláč, rozčilování a rozhodně s klidem zvládá boje svých dětí.

Hmm, tak tam ještě na 100% nejsem a myslím, že nikdy nebudu. Ale mohu se tomu nějak pomyslně blížit. Začala jsem pozorovat, které situace mě tzv. tlakují a hledala jsem řešení, jak je zvládnout.

Třeba toto bude pro někoho zajímavé.

1. dítě pláče (důvody mohou být jakékoli – nedostal hračku, chtěl hračku, zranění, frustrace, únava apod.)

– klasická délka pláče se mnou již delší dobu nic nedělá.Ale když třeba Dom byl unavený a vyčerpaný, tak plakal déle a mě to začalo rozčilovat. Vím, že v tu chvíli přijít a říct: „Přestaň už křičet.“ je naprosto zbytečné. Jakmile na jakýkoli pláč křiknu, tak efekt je sice ten, že dítě přestane plakat, protože se lekne, ale cíl (mít zdravé dítě) je jaksi v nedohlednu. To jsem si vyzkoušela a efekt to bohužel nemělo. Dom je prostě citlivé dítě a proto jsem začla situace řešit jinak.

U delšího pláče jsem u Doma a jenom sedím. Bohužel jsem zkoušela i mluvit, ale to nemělo taky smysl. Jsem u něj kdyby něco potřeboval a vnímám tiše svoje emoce.

2. ve chvíli, kdy vznikne agrese (vztek) – ano i to mi přijde normální. Jsou chvíle, kdy třeba Domovi něco nejde. Jsme na hřišti a on chce dělat to samé co jeho 7letá nejlepší kamarádka. Nejdříve mu to nejde, tak se vzteknul a začal do mě bušit. V tu chvíli jsem na hřišti za exota, protože se pohledy všem upřou na mě (to jsem vůbec nevěděla, protože si už dávno pohledů lidí nevšímám, ale říkala mi to poté kamarádka).

V tu chvíli se snažím naprosto reagovat v klidu.

Stojím a říkám: „Rozumím Ti nejde Ti to.“ – chyba => Dom do mě buší.

Stále jsem v klidu a říkám: „Dome, prosím nebij mě, mě to bolí.“ chvíli čekám, než to Domovi dojde.

Je to otázka 3 vteřin a on se na mě dívá a šíleně se vzteká, ale už do mě nebuší.

Zkouším si kleknout, ale na to on reaguje tím, že si lehne. Ví, že jsme oba v partnerském vztahu a že se nepotřebuji snižovat k němu, tak si znovu stoupám.

Kamarádka se mi snaží pomoct a začne mluvit na Doma. To ho ještě více rozčílí. Naznačuji jí ať jenom mlčí a danou situaci neřeší. Akceptuje to.

Dom se po nějaká době uklidní a já odcházím. (neříkám nic a nic nekomentuji)

Celá tato akce by byla na mnohem delší dobu, kdybych: zakřičela, byla nervozní z pohledů okolí, snažila se fyzicky syna usměrnit. Jenom klid a trpělivost přináší klidné dítě.

Když odcházíme z hřiště cca po hodině, tak mě Dom chytá za ruku a říká: „Mami, já se omlouvám, že jsem se rozčiloval.“ Podívám se na něj a říkám: „To nevadí, příště to třeba zvládneme lépe, ale jsem ráda, že jsi to pak zkusil znovu a ten kotoul na hrazdě jsi se naučil.“

Agrese generuje agresi. Pokud v případě, že je dítě agresivní či vzteklé bude člověk reagovat stejně, dojde u dítěte k buď ještě větší agresi nebo k potlačení dané emoce a tedy k úzkosti. 

3. agrese mezi sourozenci – ve chvíli, kdy Dom nemá dostatek péče a zájmu z mojí strany, tak většinou dochází k bojům mezi ním a jeho mladším bratrem Adamem. Dom ho praští, strčí do něj nebo prostě nějak jej atakuje.

Co je pro mě důležité? Vždy vědět, co se stalo i když se nedívám. Toho docílím pouze tak, když NIKDY Doma za nic nepotrestám. To s Davidem oba víme a tak na něj nekřičíme, rozhodně mu nijak neubližujeme.

Pracujeme takto:

Dom praští Adama a ten spadne a pláče:

„Dome, co stalo.“ Ptám se a beru Adama na ruku

Dom se na mě podívá: „Kopnul jsem ho, naštval mě, protože mi bral náboje do pistole.“

„Proč Ti vadí, že si některé půjči:“ ptám se, i kdy odpověď znám

„Bojím se, že mi je rozkouše a já pak nebudu žádné mít.“ Chápu ho a tak si k němu sedám a mluvíme o tom, že když k takové situaci dojde, že mě musí nejdříve zavolat, než uhodit nebo kopnout bratra.

Bude mezi nimi asi vždy nějaká forma rivality. Nebo možná ne, nevím, nemám věšteckou kouli. Každopádně vím, že ve chvíli, když věnuji naprostou pozornost Domovi, tak se toto neděje. Takže zase poučení pro mě. Ve chvíli, kdy Adam spí se musím plně věnovat Domovi.

Nejsem dokonalá a dělám chyby, jsem člověk. Ale snažím se, ptám se a nemyslím si, že vše dělám dokonale.

Moje krédo je:

Ublížením dítěti to umí kde kdo, naučme se to jinak!

Komentáře

Eva Jiráčková

Jsem Eva a něco jsem v životě zažila. Byla jsem na druhém konci světa, vystudovala jsem vysokou školu, pracovala jako manažerka a proč? Abych zjistila, že v tom všem nevidím smysl života.