Stojím zase u compu a maluji plány na naši houpačku a najednou mi bleskla hlavou vzpomínka na Nový Zéland. Už je to 8 let a na některé chvíle si pamatuji, jako kdyby byly před rokem.

Ale co se mi tam asi líbilo nejvíce byl ten klid, kterým celá země na mě působila. Když jsem se vrátila, tak jsme s Jarouškem jeli na kole do Lysé a on mi říkal, že zkouší dělat to, co dělají všichni na NZ. Prostě jede a všechny lidi okolo zdraví a směje se na ně.

Myslím, že mu to moc dlouho nevydrželo. Bohužel atmosféra je prostě nakažlivá na každém místě.

Ten čas bych nikdy nevrátila. Tam jsem viděla, jaké to je být sama někde daleko. Odkázaná jenom sama na sebe. Se svými strachy i odvahou. Prostě jsem to byla já a zároveň jsem to nebyla já. Paradoxně ale stále pod nějakým vnitřním tlakem.

Vždy jsem měla obrovské štěstí na lidi a i při mých cestách tomu nebylo jinak. Jednou jsme se starali o víno a bylo příjemné slyšet od šéfa: „Evi, zpomal, když budeš ty ve stresu, tak bude víno ve stresu a to se na kvalitě odrazí.“ Nechápala jsem. Přišlo mi to divné. Můj celý život byl o rychlosti.

No a najednou si člověk uvědomí, že opravdu není kam spěchat. Ještě se mi to někdy i dneska s Domem stane. Jednou jsem ho poprosila, aby mě na to upozorňoval a on tak velmi rád dělá. „Mami, kam zase pospícháš?“ Víte, že jsem za ten dotaz fakt ráda. V tu chvíli si uvědomím, že je to pravda.

Není kam spěchat!

Někdy chci mít spoustu věcí hned, abych pak mohla…. No a teď právě nevím co…

Ten tlak v hlavě na výkon je obrovský. Hlavně, aby byl někde cíl v dohlednu. Nevím, zda za tento úkaz v hlavě může škola. Myslím, že ano. Přece jenom mám tam odsezeno 19 let. A to zrovna není málo.

Rychle se našprtat na zkoušku, pak to všechno z hlavy nebo taháku vyhodit a za další 3 dny další zkouška. Do toho nějaká ta práce, abych měla jednou nějakou praxi. A vlastně jsem se stále někam honila. Stavěla jsem dům, ale ani tam jsem neměla radost z toho procesu. Prostě ať už to je hotovo. A ten tlak byl tak silný, že ho mám ještě do dnes. Kolikrát se přistihnu, jak dělám věc jenom proto, aby prostě byla hotová.

No a jak jsem dneska kreslila ty plány, tak jsem si uvědomila, že chci ty věci už konečně začít dělat v klidu. Mít více času na dělání věcí, které mě začnou znovu bavit. Ten čas pod tlakem byl moc dlouhý a dle mého velmi neefektivní. Už chápu, proč lidé říkají, že pokud navštěvujete školu a chcete opravdu najít to, pro co jste se na tento svět narodili a co vás skutečně baví, tak si váš mozek i tělo musí nejdříve odpočinout.

No a on se ten mozek k tomu, co je jeho poslání proste dokosmí.

Paradox všeho je, že jsem se vlastně ani jednu práci, kterou nyní dělám, nenaučila ve škole, ale nejlépe jsem se jí naučila na rodičovské dovolené. 🙂 Ve chvíli, kdy jsem byla hozená do vody a musela jsem plavat. Ve chvíli, kdy jsem budovala svoji první firmu. Jsem za to ráda.

A jsem i ráda za to, že jsem si postavila dům, kde bydlím. I když jsem fakt nebyla nadšená z toho procesu. A je to právě dneska, co jsem si uvědomila, že bych do toho klidně šla znovu. Ale tentokráte bych si ten proces pořádně užila. Už mám kde bydlet a nic mě nikam nehoní.

 

Úvodní obrázek je z Vanuatu (ostrov u Austrálie).

Komentáře

Eva Strejcová

Jsem Eva a něco jsem v životě zažila. Byla jsem na druhém konci světa, vystudovala jsem vysokou školu, pracovala jako manažerka a proč? Abych zjistila, že v tom všem nevidím smysl života.