Bohužel jsem neměla moc čas a proto až nyní chci vložit komunikaci s mojí kamarádkou Hankou  Torresovou. Hanka je součástí komunitní školy v Milovicích. Po pravdě povím, že když jsem tam byla poprvé, tak jsem byla naprosto nadšená. Jejich přístup k dětem byl přesně ten, který jsem si tajně po večerech vysnila. Plný respektu a vnímání a akceptování emocí dětí a zároveň klid.

Moc mě mrzí, že tam nyní nejezdíme. Dominik je tam bohužel nejmladší a větší kolektivy dětí mu nedělají dobře. Každopádně jsem ráda, že jsem si znovu e-mail přečetla, stále je pro mě aktuální.

Ale nechci tentokráte mluvit o sobě, ale chci sem vložit to, co Hanka napsala. Téma je dětský pláč, hranice u dětí, dětské emoce, aktivní děti. Text není upraven, je to přesně tak, jak to Hanka v rychlosti popsala. Věřím, že se to někomu z Vás může hodit.

Na horách jsem si udělala čas přečíst si knížku Svoboda a hranice od Rebeccy Wildové, i když už jsem to četla kdysi, tak teď mě to oslovilo úplně jinak, protože mám o dost jiné zkušenosti než zhruba před třemi lety.
Asi nebudu úplně schopná to shrnout, ale inspiruji se v knížce k odpovědím na tvé otázky Evi. Zároveň to jsou odpovědi i pro mě, protože se mi to všechno začalo spojovat. Ptala jsi se co dělat, když dítě pláče, co dělat, když vyžaduje celý den tvoji pozornost a proč ho dát nebo nedat ve 3 letech do školky. Možná odpovím na všechno najednou 🙂
Vzpomínáš, jak jste byli ve čtvrtek u nás, tak při odchodu jsme ještě nakously téma, že děti používají pláč k manipulaci nás dospělých, a že je pro nás těžké rozeznat, kdy jde o prožívání emocí, které je třeba nechat dítě si prožít, a kdy je to snaha dosáhnout svého. A Lenka řekla geniální větu, že si to způsobujeme samy, když na dětské brečení reagujeme snahou uspokojit dítě a dát mu to, co potřebuje. Tím děti učíme, že je to nejjednodušší způsob, jak vyřešit nějaký problém. Mě to hodně oslovilo a donutilo mě to se nad tím zamyslet a odpověď mi přišla prostřednictvím té knížky.
Už malému miminku přistrčíme blíž hračku, když na ní nemůže dosáhnout, pomůžeme mu vždy, když narazí na nějakou hranici, kterou ještě nedokáže zvládnout. Jenže tím mu nepomáháme, ale zbavujeme ho možnosti prožít si bolest ve chvíli, kdy narazí na hranici, kterou ještě nezvládá. To je přesně to, co já ještě většinou dělám, umetám dětem cestičku, čímž jim vlastně strašně škodím. Ideální by bylo, nechat dítě narazit na vlastní hranici a nechat ho si to prožít. Být s ním, nekomentovat to, nelitovat, jen u něj sedět, nebo potulit, kdyby to vyžadovalo.
Prý se nejlépe pozná, že jde o srážku s hranicí, když nejdřív prožívá vztek, který přejde do pláče. Samozřejmě pokud jde o bezpečí dítěte, tak musíme zasáhnout, ale většinou o život nejde. Bohužel jako děti jsme neměli šanci si své emoce prožít, takže máme problém s pláčem našich dětí (hlavně já) a nedokážeme ho přijmout a děti při něm v klidu doprovodit, bez hodnocení, vysvětlování, odvádění pozornosti, jenom bytím s nimi a vědomou pozorností.
V knížce Rebeca Wildová píše, že v autoritativní rodině dítě nemá na výběr, musí jen poslouchat, ale má většinou jasné hranice. Samozřejmě se nenaučí sám se rozhodovat, vnímat své potřeby a znát sám sebe, ale zná hranice, které sice nejsou pružné, ale jsou. Pokud se rodiče rozhodnou jít jinou cestou, neautoritativní, tak se bojí dětem hranice nastavovat, protože nechtějí sklouznout k tomu být autoritativní. Tím je to pro děti mnohem horší, chybí jí bezpečné ohraničení prostoru, a proto hranice neustále zkoušejí, protože doufají, že je rodiče konečně nastaví.
Protože rodiče se bojí hranice nastavit, často ani neví jakou hranici a proč, tak ji zkoušejí  změkčit, třeba vysvětlováním. To bohužel vůbec nefunguje, děti cítí naší nejistotu a zvlášť argumentačně schopné děti vždy najdou nějakou skulinku a logickou možnost, proč by hranice neměla být nastavena a proč nemůže fungovat.
Hodně mě zaujalo, že píše často o dětech, kteří si získávají pozornost rodičů neustálými otázkami, čímž rodiči manipulují, aby si získaly jejich pozornost. U nás Vilík a u Lenky Tomík jsou přesně ty otázkové typy. Je to proto, že si neumíme stanovit hranice, kdy si s dětmi budeme povídat, hrát a věnovat se jim, prostě budeme na ně plně soustředěni, a kdy ne. A na chytrou otázku nedokážeme neodpovědět, protože se přeci vlastně vzdělávají, ne? Takže neustále přitahují naší pozornost k sobě a nedovolí nám, soustředit se na něco jiného.
Taky nedokáží být sami se sebou, pořád potřebují zaměstnávat svoji mysl, třeba si číst, nebo něco sledovat. Říká, že utíkají od sebe do světa fantazie nebo vědomostí, takže v jejich škole museli některým dětem třeba zakázat číst si déle než jednu hodinu.
To mě hodně dostalo, protože jsem to považovala za správné, ale v podstatě děti do 7-8 let by se měly hlavně zabývat různými fyzickými aktivitami, pohybovými, manuálními a zároveň sociálními. Experimentovat s různými materiály, přírodninami, něco stavět, nejlépe společně s dalšími dětmi. Neměly by přeskakovat toto vývojové období. Vilík už je sice starší, tak k jeho věku ty otázky teď zrovna patří, ale byl takový už od malička, jak se říká malý vědátor, spoustu odborných otázek ve 4-5 letech.
Což mě přivádí k odpovědi, jak s tou školkou. Já to vidím tak, že pokud se rozhodneme jít jinou cestou ve výchově dětí, než je klasická autoritativní výchova, tak musíme hlavně změnit sebe. Především najít sami sebe, poznat se a odkrýt masky, které jsme si během života na sebe nabrali. Máme obrovskou šanci si prostřednictvím našich dětí léčit emoční zranění, která si neseme z našeho dětství.
My jsme svoje emoce zpracovávat nemohli, pořád nás někdo hodnotil a říkal nám, co si máme myslet. My to děláme svým dětem automaticky také, změnit to není snadné, je to dlouhá cesta.
Pokud dáme děti do nějakého zařízení, zbavíme se možnosti pracovat na sobě. Budeme s dítětem mnohem méně a ten krátký čas bychom museli být hodně přítomní a soustředění na dítě, abychom mu umožnili ventilovat všechny nezpracované emoce. Dítě při pobytu ve školce narazí na nové hranice, ale nebude mít možnost je zpracovat, protože na to není ve školce čas a prostor. Pokud mu to nepomůžeme uvolnit my, tak se to bude akorát tak hromadit.
Proto já bych doporučila zvát si návštěvy domů, chodit na návštěvy, na hřiště, kamkoliv mezi lidi, a postupně se společně učit zvládat náročné situace, kdy musíme nastavit hranici a dítě si jí bude moci odžívat. Čím menší děti, tím pevnější struktura a stručná pravidla s minimem vysvětlování. Pravidelné jídlo, spaní, hraní, procházky. Pokud je třeba pracovat, tak se střídat u dětí s manželem nebo s kamarádkou, která jde podobnou cestou.
Myslím, že děti od 3 do 7 let potřebují mít možnost někam pravidelně docházet, ale ideální by bylo místo, kde dají dětem prostor na volnou hru a zároveň pomůžou dodržovat hranice a provádět děti emocemi. Takovou školku najít, to není snadné. Nevím, jestli v některé lesní školce, ale i tam mívají řízený program. To je pro průvodce i děti taky takový druh hranic, všichni teď děláme to stejné, děti si na to zvyknou, mají jistotu, vědí co čekat.
Děti se tam časem cítí dobře, ale nejsou samy se sebou, jejich pozornost je odváděna k aktivitám jako společný zpěv, cvičení, hry, procházky, jídlo, čtení knížky, spaní… Volná hra bývá buď hodně brzy ráno, než začne společný program, nebo odpoledne po spaní, ale to tam musí dítě vydržet alespoň do 16 hod. Vzájemná socializace taky minimální, protože při řízené hře nedochází k problémům, na kterých by se dítě učilo řešit situaci. Pokud k problému dojde, vyřeší ho většinou dospělá osoba.
Pokud dětem nedokážeme nastavit bezpečný domov pomocí jasných hranic, tak je pro ně určitě lepší školka. Ale pokud se o to doma pokusíme a alespoň částečně se nám to podaří, prospějeme tím dětem i sobě, což je velký bonus 🙂
Komentáře