Tentokráte budu psát o našem maldším synovi Adamovi (1,5r). Dnes je 28.4. a já stojím s otevřenou pusou a po pravdě nechápu, co jsem před chvílí viděla.

Adam již delší dobu bojkotuje plíny, stále chodí a sundavá si je. Pak si zkouší nandat kalhoty. Prostě stále něco zkouší. Doma ho to nebaví a tak hned ráno chce jít ven a je mu naprosto jedno, že je tam 13 stupňů. Klidně i nahý. Většinou mu dám alespoň tričko, protože trochu strach mám. Ale největší asi ze sousedů (co kdyby poslali sociálku). 🙂

Jako první bych chtěla napsat, že Adam má asi nejvíce svobody, co dítě může mít. Od narození ho naprosto necháváme. Schody jsme měli zatarasené pouze do jeho 6 měsíců a pak jsme je otevřeli s tím, že to prostě zvládne. Zvládl, ani jednou nespadl. Necháváme ho lézt vlastně téměř všude. Postaví si židli a vleze na stůl, tam chvilku tancuje a pak si zase sleze. Dělá spoustu věcí, které dělal i jeho brácha, ale u něj jsem se více bála.

Adam je klidný a hlavně jsme mu dali od narození poměrně dost volnosti a důvěry.

No, ale vraťme se k čůrání. To je fakt zajímavý, nikdy by mě nenapadlo, že toto budu psát. 🙂

Když Domovi byly 3 roky, tak jsem hledala na netu – jak naučit dítě na nočník a hledala jsem nenásilnou variantu. Všechny mi vadily. Všude jsem cítila násilí nebo manipulaci. A tak jsem Doma nechala a časem se prostě odplínkoval sám. Těch mouder, co jsem si vyslechla. Jaj…

Jako první bych chtěla napsat, že čím více chcete, aby dítě chodilo a čím více se bojíte, tím méně se to děje. Ve čtvrtek se mě ptala jedna kamarádka z komunitní školy, jestli používám nočník. V tu chvíli jsem to brala skoro jako urážku. Vždyť mu není ani rok a půl? Co po těch dětech chcete? Nechápu, proč jsem si to myslela. 🙂

Tak zpět k dnešku. Stojím u compu v obýváku. Záchod máme otevřený a Adam je nahatý. Vždy, když se někde vyčůrá, tak mi to dojde „říct“ (přijde a vydává takový divný zvuk, tak za ním jdu a utřu to) Stále něco někde inženýruje. Je takhle spokojený. Najednou slyším tekoucí vodu, tak se můj zrak otočí ke zvuku.

Adam stoji na záchodě (bez prkénka), drží se a v podřepu čůrá. Upozorňuji, že se trefil lépe jak někdy i starší osazenstvo našeho domu. 🙂 Pak si odmotal z toaletního papíru kousek, sednul si vedle mísy a začal se utírat. Kdybych to neviděla, tak tomu neuvěřim.

Volám na Davida, jsem v šoku. David mu ukazuje, kde se splachuje, já jsem konsternovaná.

No, takže. Když dítěti důvěřujete, tak se naučí naprosto všechno, co bude chtít. Jediné co jsme dělali my je:

– chodíme čůrat na záchod

– taky tam chodíme kakat

– utíráme se papírem

– splachujeme

– máme dveře otevřené, protože stejně děti chtějí vědět, co tam děláme

– někdy je máme otevřené i když děti spí, protože jsme si prostě už zvykli.

Tenhle článek píšu hlavně pro ty, kteří hledají nenásilnou formu. Já ji hledala a nenašla. Dom taky někdy v této době šíleně bojkotoval plíny, bylo velmi náročné ho přebalit. Kdybych tenkrát něco takového našla, tak ho prostě nechám. Prostě jsem tenkrát možná prošvihla jeho čas a nebo taky ne. Každé dítě je jiné.

Komentáře

Eva Jiráčková

Jsem Eva a něco jsem v životě zažila. Byla jsem na druhém konci světa, vystudovala jsem vysokou školu, pracovala jako manažerka a proč? Abych zjistila, že v tom všem nevidím smysl života.