Tentokráte bych ráda napsala takové zamyšlení, možná příběh. Dom má kamaráda. Máme ho všichni moc rádi. Říkejme mu třeba Petr. Péťovi je asi 5 let, možná trochu více. Dám ku příkladu jednu situaci, ale rozhodně není jediná.
Z pátka na sobotu kluci onemocněli. Stále Dom lítá někde venku s kamarády, tak nějaký ten vir je prostě normální záležitost. V sobotu jsem jela nakoupit a byl doma jenom David s Domem. Přišel Petr, vyskočil na zídku a říká:
„Jde Dom k nám?“
David odpovídá: „Domčovi není dobře, je nemocný.“
Petr: „Aha, já jsem stejně nechtěl, aby k nám chodil.“ A nejdřříe čekal na reakci a pak seskočil ze zídky.
Davida to zaskočilo. Když jsem přijela domů, tak mi to vyprávěl a říkal, že je vlastně Petr trochu divný. Do té doby, než jsme si o tom promluvili. Petr je naprosto normální malý kluk, který se bojí dávat najevo emoce. To může být způsobeno více faktory, které netřeba rozebírat. Mě trvalo delší dobu, než mi Petr začal důvěřovat a než jsem se v něm naučila „číst“. Abych byla naprosto upřímná, tak mi to taky ze začátku přišlo divné. (protože takto vypadá vlastně každá konverzace s ním). Až do doby, než jsem začala jeho pocity před ním popisovat a říkat, že mu vlastně rozumím.
Péťa se bojí přiznat, že ho v tu chvíli mrzí, že Dom nemůže jít ven, je z toho vnitřně smutný, ale jelikož se bojí dát najevo danou emoci lítosti a smutku (a to může být z důvodu, že se mu někdy někdo vysmál, nebo že někdo někdy jeho emoce bagatelizoval nebo… nebo…, těch důvodů je opravdu více), tak je pro něj jednodušší „ublížit“. Protože na to je zvyklý.
Proč ublížit? No, protože každé malé dítě nebo i dospělého mrzí, když někdo řekne věci, které se mu nelíbí a jelikož dítě je plné nezpracovaných emocí, tak je to o to jednodušší.
Situace se opakovala dnes znovu, ale byla již s jiným scénářem:
Adam šel na chvilku ven, zavřeli jsme terasové dveře, aby nebyla Domovi zima. Najednou Adam bouchá na dveře. Jdu mu otevřít a Adam ukazuje na zídku. Tam stojí Péťa.
Péťa na mě křičí: „Půjde Dominik ven, půjčím mu pistole.“
Já jdu blíže k němu a říkám: „Víš Péťo, on měl v noci vysoké teploty a ještě mu stále není dobře.“ Záměrně nenechám Péťu, aby něco řekl a dodávám: „Chápu, že je Ti to líto, Domča by s tebou taky rád řádil venku a střílel, ale bohužel nemůže.
Na Péťovi už není vidět, že by byl smutný, asi to chápe, i když ho možná mrzí, že Dom nejde ven a říká: „A mohl bych alespoň k vám.“
Na to bohužel odpovídám, že by mi to nevadilo, ale že by ho kluci mohli nakazit. Seskakuje ze zídky a odchází.
Loučíme se, ale tentokráte vím, že Péťa je více v pohodě. S ním se prostě musí mluvit jinak. Je velmi citlivý a bojí se odmítnutí.
Jak moc je na dětech vidět, kolik potřebují lásky. Jak málo potřebují odsouzení, ale spíše pochopení.
Žádné dítě není divné nebo nenormální nebo lže nebo krade nebo prostě je zlobivé. Takové děti neexistují. Existují pouze děti, které jsou nepochopené. A jelikož jsme každý jiný, tak dostat se právě k danému dítěti někdy zabere i větší přemýšlení a více času.
Dejte dětem ten čas. Ony ho potřebují.