Co je pro mne dnes krásné? Otcovská láska předávaná skrz nošení dětí.
Snil jsem o vládě nad světem, že budu popelářem, majitelem obrovské firmy, budu vládnout a velet. Nikdy dříve jsem nesnil o tom, že budu nosit své syny. O dětech jsem si myslel, že jsou to uřvaní tvorové, jejichž základní potřebou je vozit se v kočárku a u toho co nejhlasitěji řvát. Budit v noci své rodiče hlasitým řevem a nenechat je vyspat.
Řvát od rána do večera a v přestávkách mezi křikem spát nebo jíst a přitom špinit plínku. Takto jsem si dříve představoval děti.
Měl jsem snad největší štěstí při pochopení dětského světa a tím je má žena, která má ráda studium možná ještě víc než já. Před narozením našeho prvního syna nastudovala co jen mohla. To vše postupně shrnu do svých internetových příspěvků, ale dnes se chci držet jednoho tématu a tím je nošení dětí.
Když mi žena řekla, že chce šátek na nošení dětí a že tato úžasná parádní věc stojí klidně i dvanáct tisíc a „zanošený“ že je dražší než nový, málem jsem smíchy upadl na zem. Co je to za nesmysly – bio eko lesany si vymyslely přivýdělek na jejich bio eko lesanské cestě lesem života.
Koupili jsme kočárek z druhé ruky za tři tisíce. Dneska bych ho rád nejradši poslal do lesa já.
U Dominika se mi zdálo divné, že téměř nekřičí, nebudí se v noci, pláče pouze tehdy, když ho skutečně bolí bříško, což se dá zjistit pomocí sluchu naladěného na „prd, prd, prd“, spí celou noc, jako větší se téměř ničeho nebojí, ale to je určitě výjimka.
Nošení se mi u něj začalo líbit z praktických důvodů. Nemusíme s sebou tahat těžký a neskladný kočárek, můžu ho uhoupat kdykoli, v Manduce nekřičí a vypadá spokojeně a nepřekáží mi. Žena už v tu dobu měla hezký a docela levný šátek. Manducu jsme koupili z druhé ruky za půlku.
Když teď nosím Adama, dělám to konečně s láskou. Adam taky téměř nekřičí – rozhodně ne zbytečně. Ničeho se nebojí, je ve vývoji snad ještě o trochu rychlejší než byl Dom, v noci je v klidu a chce jen kojit. Nebojí se. Když při svých pokusech o chůzi kolem nábytku v sedmi a půl měsících spadne hlavou na dlažbu uklidní se do půl minuty – jedna z mála chvil, kdy křičí, tedy pokud se nedožaduje jídla, které jíme všichni kolem něj.
Přečetl jsem si na světovém webu něco o nošení dětí a pokud budeme brát jako platné informace, že lidstvo sestoupilo ze stromů a vzhledem ke stavbě našich těl se ženy byly nuceny naučit nosit děti již před dvěma a půl miliony let, protože se lidé jako živočišný druh rodí s nejméně rozvinutým mozkem vzhledem ke kontrole těla, zdá se mi vynález kočárků jako ideální mučící nástroj pro novorozence, kojence a batolata.
Mnohokrát jsem slyšel neuvěřitelně řvoucí dítě vezené v kočáře, kdy se jeho otec snaží jej co možná nejrychlejším kvedláním utišit.
Odtud pramenily mé představy o dětech. Podle některých odborných článků dokonce nošení dětí urychluje jejich fyzický a psychický rozvoj, zvyšuje jejich inteligenci a celkově děti zklidňuje.
Všem otcům, kteří jsou prakticky založení jako jsem já a nevěří bio eko lesanám, doporučuji zapřemýšlet o následujícím:
• Nová Manduca stojí narozdíl od kočárku cca 2 000,-
• Nepotřebujete pořizovat nové kombi, aby se vám do něj vešel kočárek
• Váš potomek přestane neuvěřitelně křičet a nemusíte s ním dělat při houpání v kočáru akrobatické kousky
• Místo tlačení kočárku máte obě ruce volné a můžete pracovat v garáži, tvořit ve stoje na počítači nebo se věnovat vaření
• Osobně využívám Adama jako dobré téměř desetikilové závaží, které mi pomáhá při tréninku kliků, kdy mám ruce opřené o rám dveří. Posilování nohou pomocí dřepů má také, s deseti kily navíc, své kouzlo
• Můžete jet na kole, vést jedno dítě v sedačce a druhé mít připnuté na sobě – celkem zajímavá akrobacie – prosím, dělejte to jenom na krátké 1 km trasy k vodě, není to zcela bezpečné.
• Správný chlap nepotřebuje šátek a učit se úvazy – tuto ozdobu pak rádi přenecháte své ženě – my jsme na cvak cvak a je to – Manduca nebo podobné nosítko a hurá do akce
• Budete cool – kočár už všichni znají