Víte jak funguje mozek? Mozek je trochu svině a bohužel je tak velká,že čím více násilí a nerespektu jste zažili v dětství, tím více násilí a utlačování vyhledává a hlavně nedá druhým.
Mozek je svině a nepustí vás z toho ani v dospělosti, je prostě tak zvyklý. Ve chvíli, kdy už se cítíte být relativně svobodní a všem na oko ukazujete, jak jste štastní.
Ale ono to prostě někdy přijde. Dítě vás naštve a tak mu dáte na zadek nebo na něj křiknete nebo zařvete na svého muže. Nebo prostě jenom nejste spokojeni sami se sebou a nemůžete si najít tu správnou partnerku/partnera, nebo v sobě cítíte jakýsi tlak, těch příkladů může být opravdu hodně.
Co jsem udělala já, aby mi bylo lépe? (mimochodem můj mozek mi říkal, že já jsem v pořádku a ta správná)
Když se mi narodil Dominik, tak to bylo peklo. Peklo v mojí hlavě. Cítila jsem, že musím být tou nejlepší mámou, protože co by tomu jinak řeklo okolí. Že musím dělat všechno správně, co psali na facebooku a všude možně,že je “to správné”. Dominikovi jsem regulovala čas u technologií a honěna strachem jsem četla vše co se týkalo vlivu technologií na mozek.
Nebylo mi dobře. Na Davida jsem hodně křičela a nutila jsem například Dominika spát v době, kdy se mu spát nechtělo, protože jsem z něj byla fakt vyčerpaná.
Ale nešlo z toho bludného kruhu pryč. Sice jsem věděla, že tady není něco v pořádku, protože při každém zakřičení se ve mě vzbudila vlna vzteku a agrese, kterou jsem vnitřně se snažila překonat, ale nešlo to.
S dětmi a v reakcích na ně přesně vidíte, kde máte problém. Neumíte dát svobodu? Hledejte příčinu!
Nelžu, že nakonec jsem vše udělala znásilněním svého mozku. Ale vše se nedalo zamést za 1 týden.
V životě zažijete opravdu hodně dob,kdy vám není dobře. Kdy do vás ve škole perou informace, které v danou chvíli nepotřebujeme, ale vy honěni strachem z budoucnosti jdete a vše se pod tlakem naučíte. Za tu známku, za to, že vás jednou vezmou v dobré korporaci, kde k vám budou vzhlížet.
A pak se vám narodí dítě, ale vy s ním nebudete umět být, nebude vám s ním dobře. Jak je to možné? Proč není lidem dobře s vlastními dětmi? Vždyt je to jejich krev? Korona ukázala, jak málo lidí umí být bez násilí k dětem s dětmi zavřeni doma.
Protože každý jsme jiný. A každý máme jiné vnímání svých hranic. Každý tlak z vnějšku ve kterém dané dítě či člověk nevidí smysl udělá to, že se více přizpůsobujete. A to přizpůsobování zvyšuje strach.
Co jsem udělala, abych upravila vnímání.
1. úplně na začátku jsem vypnula všechny negativní zprávy. Vyhodili jsme televizi a do dneška (už je to cca 5 let) nepoužíváme televizní anténu. Televizi máme na hraní – playstation.
2. na facebooku a všude kde jsem se pohybovala jsem vypla všechny zprávy, které byly negativní. Utlumila jsem na čas i všechny lidi, které znám a udělala jsem si z facebooku a všeho toku okolo mě pozitivní bublinu. A do té jsem se na cca 2 roky zamknula. (nechtělo se mi, mozek ty negativní zprávy vyhledával)
3. Pozitivní bublina ale nestačí. i když tohhle všechno uděláte, tak se stejně nezačnete cítit dobře a bez potřeby tlaku na ostatní a bez potřeby měnit druhé. (zde vzniká pomluva, hodnocení, nenávist, závist a další)
Mozek nechce. Brání se a chce zpět svoje zajeté vzorce. Není mu takhle dobře. A jelikož jsem věděla, že nejsem vnitřně spokojená (byla jsem hodně unavená, vyčerpávaly mě děti, měla jsem potřebu tlaku a ten tlak někde ventilovat), tak jsem se uzamkla i do sebe.
4. uzamčení do sebe a vnímání svých emocí – tento bod není jednoduchý. I když na vás nepůsobí negativní zprávy a strach z okolí, tak ten strach je ve vás a vy ho programujete do ostatních lidí (at chcete nebo ne). Nepotkala jsem už dlouho člověka, který by to tak neměl.
5. Začala jsem filtrovat informace. Jakmile ke mně někdo přišel a začal bud negativně nebo pomlouvat někoho druhého nebo si začal stěžovat nebo mluvil o nemocech a neuměl být vlídný, tak jsem nejdříve začala pozorovat sama sebe.
a) cítila jsem, že mě zajímají pomluvy? A začala jsem hledat, proč tomu tak je.
b) zajímaly mě negativní zprávy? A znovu jsem začala hledat, proč tomu tak je
c) zajímalo mě, co kdo udělal špatně, abych sice třeba politovala, ale v duchu si říkala “já jsem lepší”, tak jsem hledala,kde je zakopaný pes.
Zbavit se hodnocení, strach z neznáma, strachu z budoucnosti, pomluv a škatulkování mi zabralo mnoho let práce.
Tato práce nebyla příjemná, protože čím více to vidíte u sebe, tím více to vidíte u ostatních.
V tuto dobu jediné, co mě zajímalo bylo studium stravy a dětské výchovy a jelikož jsem necítila, že by tam bylo něco negativního, tak jsem to nechala. Nebylo to tak. 🙂
Takhle se to může zdát, že je to všechno jednoduché. Ale není. Tento proces netrval týden, ale trval roky. A roky faulů a roky chvil, kdy jsem myslela, že sama ze sebe zešílim. Nejsem na konci své cesty. A asi nikdy nebudu, protože se ještě někdy přistihnu, že hodnotím druhé, protože se někdy přistihnu, že v sobě cítím zlost, protože se někdy přistihnu, že chci být “lepší” než druhý. Ale těch okamžiků je opravdu velmi málo.
Ale naopak – protože se někdy přistihnu,že jsem horší než druhý. Srovnávání – to je peklo dnešní doby.
Můj motor je láska a pozitivní vztah s mým mužem a mými dětmi
Jenomže tohle všechno nestačí. Ještě je potřeba začít opravdu vnímat sám sebe.
Proč v danou chvíli je moje rekce útočná/v opozici, ale také naopak se třeba stáhnu do sebe a řeším si vše v sobě. Proč?
No a nakonec jsem zjistila, že je to nedostatkem informací a pak ještě nezpracovanými emocemi. Nedokázala jsem do sebe dostat jiné informace než ty, co mě zajímaly a tak jsem tento tok prostě nechala být a začala jsem zpracovávat svoje emoce a to s dětmi.
1. Snažila jsem se být mindfull. Je to neskutečná práce, ale dneska cítím,že jsem mindfull většinu dne i když pracuji a zároven jsem s dětmi. Nejde to vždy, někdy přijde tlak z venčí a ten způsobí vykolejení z mého konfortu. Učím se tyto tlaky nevnímat a nepřizpůsobovat se jim. Jde to velmi těžko.
2. pozorovala jsem svoje emoce a začala jsem identifikovat, proč je takové mám. U mě byla nejvíce emoce “já jsem lepší než vy”. Nevím, zda to bylo tím, že mi to na základce celkem šlo nebo něčím jiným. Ale uvědomila jsem si, že povyšování se nad druhé je nemoc. Ale naopak, I když se cítíte být horší než druzí. Dokud se v myšlenkám druhým nevyrovnáte, tak vám nikdy nebude dobře.
3. informace. Až hodně za dlouho jsem začala stále něco číst. Moje přesvědčení,že jsem nejlepší dělalo i to, že jsem neměla dostatek informací, ale byla jsem o své pravdě přesvědčena. Díky bohu, pro tento fakt jsem tady měla silnou oporu v mém muži. “Evo, fakta, to je základ, tomu lidi uvěří.”
No jo, ale v tom duchovním světě nejsou žádná fakta. A změna chování je fakt náročná, protože každý jsme jinak citlivý.
Základ je, pokud se vám objevují nějaké nemoci a to nejen u vás, ale u i vašich dětí, tak něco není v pořádku s vámi. Chcete tuto větu vyvrátit? Můžete. Ani my nejsme na 100% zdraví, ale jsme na cestě. Díky bohu už tady není ani rýma, ani kašel a žádné další nemoci. O ADHD jsem již psala. U dětí lze léčit (jsou to prostě jenom velmi citlivé lidi na tlak a zároveň mají propustné střevo) u horších diagnoz si nejsem jistá. Osobně tam vidím obrovskou složku a to je STRACH.
A tak přišel na řadu mozek a jeho studium.
Ach ty zajeté vzorce
Škola je potřeba!
To je největší lež, která nám je už od dětství tlačena. Bez školy nic nebudeš.
A co takhle se naučit jennom žít. Už to je těžké. Náš mozek nám nedovolí dát svobodu druhým. Je to tak těžké a víte proč? – PROTOŽE STRACH A NEDOSTATEK INFORMACÍ.
Jenom abyste věděli, kde jsem dneska. Dneska respektuji již malé dítě, ale neříkám o tom pouze. Hlava se propojila se srdcem a mě je s těmi dětmi opravdu dobře. (byly doby, kdy jsem to musela předstírat) Ale ještě nejsem na konci své cesty, vidím nedostatky a vidím co všechno jsou špatné reakce.
Já už nekřičím na děti. Ale někdy na svého muže. A tak je před mnou ještě mnohem těžší úkol. Dostat se k jeho citlivosti a k jeho já, aby jemu bylo dobře.
Držte mi palce, tato cesta není jednoduchá. Ale já vím, že řešení existuje. Přes sebe můžeš změnit okolí, můžeš změnit cokoli.