Tati? Jak lidi chodí do obchodu – proč si tam každý nevezme jen to, co potřebuje?
Tohle mi vrtalo ve čtyřech letech hlavou. Proč ta socialistická zelenina nefungovala tak, že bych jen přišel, vzal si k jídlu to, co potřebuju, a šel bych domů. Žádný prodavač by nebyl potřeba.
A nebyly by přece potřeba ani peníze.
Utopie. Ale já rád sním. Chci se zasnít. Chci snít o světě, kde si lidé vezmou z obchodu to, co potřebují. Chci snít o světě bez právníků. Jsem čtyřleté dítě, které nepotřebuje právníky, nepotřebuje policisty. Nepotřebuje vojáky.
Nechápal jsem smrt. A vyhýbal jsem se smrti. Když nám umřel pes, který se mnou byl od malička – Ajka – tak jsem místo abych jel k tátovi na prázdniny dokázal po této informaci onemocnět během jedné hodiny.
Prostě se mé tělo začalo bránit, abych viděl mrtvého někoho, koho jsem bral jako svoji rodinu. A do teď nezabíjím ani komáry. Protože je lepší je chytat do skleničky. Je to jednodušší a rychlejší. Máme to vyzkoušené. Mouchy pouštím z okna. Hodně mě trápí, že nedokážu být vegetarián – to mi nejde. A tak aspoň díky všem mrtvým, které konzumuji.
Ale co ty peníze? Vždyť jde pouze o energii výměny, ne? Co na tom, že se tvoří ze vzduchu. Co na tom, že jsem se postupně od čtyř let nechal přetvářet systémem a ve finále chtěl Ferrari, chtěl jsem být první a nejlepší, největší na světě, být nejbohatší. Protože přeci jen nejbohatší člověk si zaslouží úctu ostatních.
Vždyť výše konta určuje společenský status. BMW jsou krásná auta a je třeba mít alepoň tři. Dva domy a pět chalup. K tomu vládnout firmě minimálně s půl milionem zaměstnanců, kteří v Dobrovízi mají ty nejideálnější podmínky, skvělý plat a oběd za dvacetpět korun. Alespoň na billboardu to tak říkají.
Svobodu jsem hledal v miliardě. A často jsem uvažoval, co ti mistři nahoře s tou miliardou korun nebo popřípadě dolarů asi tak dělají, že pořád chodí do práce.
Teď už vím, že jsou velmi a velmi nemocní. Psychicky nemocní narcismem, egoismem, touhou po moci, touhou ovládat ostatní. Proto ať mají co mají, je to stále málo. A jdou pořád dál přes mrtvoly. A nikdy štěstí nenajdou.
Protože štěstí není v miliardě. Štěstí je na druhé straně. V rozumné spotřebě. V omezování plastů. V kvalitních věcech, které mi vydrží co nejdéle, abych jich nemusel kupovat tuny. A nechal tak čoudit komíny v Číně, kde se plastové odpadky, kterým říkáme třeba hračky, vyrábí. A pak nám tu čoudí v zácpách kamiony – a to si stěžujeme, že musíme rychle spěchat do práce, kde musíme vydělávat na ony odpadky z Číny pro naše děti, a proto s nimi nemůžeme trávit čas.
Hezky do zácpy dvě hodiny strávené v autě na cestě do korporace a zpět, hezky osm hodin strávených kalukacemi půjček pro své spoluobčany, jak nás učili v T-Mobile. Když každého zákazníka stáhneme o 20 korun měsíčně navíc – chápete milí zaměstnanci – tak máme sto milionů měsíčně do rozpočtu navíc. A pak přibíhal šéf a řval na nás – málo lítáte do Německa, málo lítáte, mám v rozpočtu moc peněz, dělejte, lítejte!
Já mám jinou touhu v srdci. Chci ze svého těla a mysli vytáhnout maximum. V tomto životě chci jít neustále nahoru, a protože je dnes první školní den, chci být solidární s našimi dětmi a do roka umět pí na minimálně sto desetiných míst. Umět se učit co nejrychleji budu moct, umět rychločtení, umět všechny věci, které bych vyučoval ve své virtuální škole.
A pomocí videí na internetu šířit znalosti o tom, jak obejít školní systém, kde ona fabrikace člověka začíná. Soutěžte milé děti, protože soutěž je jediná hybná síla pokroku učili se prý za socialismu ve škole. Vrcholem soutěže je válka. A momentálně jsem v informační a ekonomické válce, do které je zapojený celý svět.
A svět se skládá z lidí. A mnoho lidí kouká, jak odklonit co nejvíc od ostatních na svůj účet. Business je jen metoda, jak z cizích kapes získat co nejvíc do kapsy vlastní bez vyvolání fyzického konfliktu – tento citát se mi velmi líbí.
A tak závidím malým dětem, které ještě nechápou, že peníze, tato největší víra a temná zhouba lidstva, jsou více než pokreslené papírky. Je to náboženství, ve které věří šest miliard lidí.