Je to zvláštní, ale okrádáme sami sebe. A to v mnoha rovinách. Jedni sedí v korporacích, bankách, pojišťovnách a investují čas, aby okradli své spoluobčany skrze půjčky, neférový vynalézavý marketing pro nepotřebné věci, služby a přehnanou zábavu založenou na tvrzení, že bez ní by přeci nebyl život cool.
Ale tito lidé okrádají samozřejmě i sami sebe. A své děti. Vymyslet totiž takovou strategii sedíce v openspacu osm až deset hodin denně není žádný med. I když si pak můžou koupit dražší a větší auto, kterým se dopravují do stále stejného openspacu ve stále stejné korporaci či ji maximálně vymění a jdou o openspace dále.
Pročpak to tak děláme, když venku zpívají ptáci a já mám tu možnost je slyšet? Život v betonové džungli velkoměsta naučil lidi místo poslouchání ptáků slyšet houkat sanitky, hasiče, zvonit tramvaje a vypustit hluk ukecaného šéfa a kolegů z korporátu či kanceláře.
A pak přijde pátek, z velkoměsta hurá za zábavou na chalupu a chatu vypít nějaké to pívo a vínko, rychle zregenerovat tělo a mysl, abysme mohli v pondělí hurá do práce, nechat se okrádat o čas a okrádat ostatní o stejný čas, který marníme v korporacích, kancelářích a pracích, které nemáme rádi.
Řekl jsem dost této roztočené spirále. Včera jsem byl venku se synem a dvě hodiny jsem fotil syna, psa, řeku, stromy. A to bylo pondělí. Ale kde byl onen čert? Kde byl ten strašák? Bububu nemáš peníze, nemáš, mazej makat, mazej klikat, mazej vyřizovat účty a dělat databáze – firma tě potřebuje, ty ji ne, co z toho máš, že dřeš jak robot a bereš čtrnáctej plat?
Čert odešel – už se s ním nekamarádím. A slyším tu za oknem zpívat ptáky, učím se žonglovat, nechám si koupit flétnu a budu na ni hrát. Našel jsem si cestu, která mne baví. A peníze? Přicházejí. A přijde jich víc – o tom jsem přesvědčen. Víc a víc lidí chce žít svobodně a žít svobodně bude. Dnes je na to vhodný čas.