Hranice jsou velké téma, které je u nás doma aktuální. I když teď už né tak, jako od narození Dominika. Teď už je nám doma mnohem lépe i když vždy je co zlepšovat. :-)

Když Dominikovi byly 3 měsíce, tak už to pomalu začínalo. Byl velmi aktivní dítě, které moc nechtělo spát a já stále okolo něj musela lítat. V roce místo toho, aby se naučil chodit, tak se naučil rovnou běhat a v 1,5 letech jsme běhali 3km dopoledne a 3km odpoledne. Bylo to velmi náročné. Nikdy nezapomenu na dny, kdy jsem neměla energii s ním jít ven a on pak potřeboval energii nějak vyřvat nebo vymlátit. Nechápala jsem to a tak jsem stále jenom hledala odpovědi na svoje otázky, proč?

Všichni, včetně blízké rodiny mě upozorňovali na to, že mi dítě přeroste přes hlavu a že plácnutím mu ukážu hranice, že se dané věci nedělají. Několikrát jsem toho měla opravdu plné zuby a plácla jsem ho. To zahanbení, které jsem v sobě cítila, že biju někoho mladšího, bezbranného, nad kým mám moc svou silou jsem nedokázala v sobě překonat. A tak jsem hledala, jak jinak udělat sebe i dítě šťastným. Dostala se mi do ruky spousta knih či videí. Nic nefungovalo. Byla jsem zoufalá, ale i tak jsem to nikdy nevzdala. Ano, dané řešení z knihy není instatním řešením – „přečtu si knihu a budu lepším rodičem“ – kéž by to tak bylo. Je to obrovská práce sama na sobě. Né ovšem na dítěti, jenom na sobě. Dítě jde ve vleku za vámi a změny na něm uvidíte velmi rychle, když změníte své postoje.

No, někdy to bylo velmi úsměvné. Domlouvejte se s dvouletým dítětem. Přišlo mi to fakt na hlavu. Někteří příbuzní mi říkali, že jsem téměř blázen. Chtěla bych upozornit, že dneska jsem schopná se domluvit s ročním Adamem (vnímá a respektuje, když mu řeknu, že se některé věci nedělají).

Nevzdala jsem to. Byli ovšem mnohem horší chvíle. Šli jsme na hřiště a Dom běhal a řádil a samozřejmě byl i hlučný. Některé maminky to moc nedávaly, tak jsem si nejednou vyslechla, že by Dom potřeboval pár ran na zadek. Dělala jsem, že dané komentáře neslyším. Bylo mi líto jejich dětí. Jenomže ono s někým se bavit musíte, protože jinak skončíte na tomto světě naprosto sami. No, ale s kým, když nikdo nechápe ani vás ani vaše dítě a tak jsem vlastně sama zůstala. Ovšem né na dlouho. 🙂 Díky bohu rozumných lidí je okolo spousta, jenom nejsou tolik slyšet. 🙂

Práce na sobě si vezme spoustu času. Každopádně bych ráda potěšila ty ženy, které jejich muž nerespektuje, nevnímá jejich názor, neposlouchá je (ve smyslu konverzace a vnímání) a chová se k nim někdy podřadně. Existuje řešení nejen pro vás, ale hlavně pro vaše děti. Ve chvíli, kdy změníte sami sebe, tak se dostanete do vleku dalších událostí, které změní i okolí. Někdy se vám prostě jenom okruh přátel vymění. A rodina se prostě časem přizpůsobí. Protože rodina miluje, rodina tady není proti vám. Jsou to lidé, kteří celým svým srdcem milují.

Vraťme se k Domovi. Byly mu dva roky a my opravdu nemohli téměř nikam chodit mezi lidi. David byl z Dominika naprosto vyřízený. Ovšem on měl největší podíl na chování našeho syna, což si nikdy neuvědomoval a dodnes ještě někdy neuvědomuje. Dom jenom kopíroval jeho energii, která je nyní potlačená Davidovými prášky na ADHD, ale stále tam ještě je. Bylo mi to tak trochu jedno, prostě jsem jenom věřila, že to, co dělám, že dělám správně. Dom křičel a já si k němu sedla, do jeho úrovně a byla jsem mnohem tišší než on a klidným hlasem jsem uklidňovala energii, která z něj musela ven.

Naučila jsem se přijímat křik dítěte. Ano, přijímat křik dítěte pro mě bylo velmi náročné. Měla jsem v sobě, že je to ostuda, když dítě pláče nebo křičí, ale Dom to prostě potřeboval. Kolikrát jsme šli nakupovat a Dom se začal rozčilovat, že něco chce. Věděla jsem, že je to otázka 5 minut, ale těchto 5 minut, je pro některé lidi jako celý život. Chápu je, vím, že to pro ně muselo být v dětství velmi těžké. Domovi jsem vždy vše vysvětlila a naučila se s ním dělat dohody. Například v obchodě jsme si půjčili nějakou hračku, kterou tam měli v oddělení hraček a s tou jsme jezdili po obchodě a Dom si s ní hrál. Následně ji Dom sám od sebe vrátil zpět na místo a my jsme mohli jet pryč. Díky bohu, že je toto ve velkých obchoďácích možné.

Některé chvíle bych velmi ráda vymazala i ze své paměti. Šli jsme na hřiště a Dom měl potřebu do některých dětí strkat, plácat je po hlavě nebo měl touhu děti prostě provokovat. Hřiště pro mě byly někdy tak trochu za trest. Opětovně jsem se naučila tyto věci zvládat bez jakéhokoli násilí na dítěti. Vždy, když k něčemu takovému došlo, tak jsem syna vzala pevně do ruky a řekla jsem mu, že dětem nemůže ubližovat a jestli to ještě jednou udělá, že půjdeme domů. Udělal a my jsme opravdu šli. Syn mě naučil dodržovat to, co řeknu.

Přestala jsem plácat jenom tak do větru a vyhrožovat. Prostě jsem vše dodržela. Jaj, jak toto bylo náročné. Pamatuji si, jak jsem byla na hřišti a skvěle se zrovna po dlouhé době bavila s holkama, které tam přišly. Byla jsem tak ráda, že konečně mluvím s někým, kdo vnímá dítě jako člověka a nemá potřebu si na dítěti dokazovat svoji sílu. Bylo mi dobře. No jo, ale Domovi ne a tak provokoval. Ačkoli jsme na hřišti měli být třeba i více jak 2 hodiny, po 20 minutách odcházíme domů s tím, že se toto opravdu nedělá.

Dom velmi rychle pochopil, že co řeknu také splním. Vše se rychle zlepšovalo a dneska už si nedokážu ani představit, že bych na něj aplikovala jakékoli násilí. Adam (1rok) jde v tuto chvíli naprosto ve vleku za ním. Adamovi řeknu, že nemá dávat něco do pusy a on to ihned vyplivne, poprosím ho, aby šel za mnou a on jde. (samozřejmě, že to není vždy na 100%, ale já jsem ráda i za 80%). Nikdo nejsme dokonalý a chceme to po vlastních dětech? Já tedy ne. Pro mě je dokonalé dítě takové jaké je, nepotřebuji ho měnit a ukazovat mu příklady, kdo je lepší nebo horší. A nebo mu ukazovat hranice násilím.

Vraťme se k titulku. Ano, zdraví v lékárně nekoupíte a proč o tom píšu? Protože Dom ačkoli byl takto aktivní, tak také trpěl bruxismem (skřípání zubů v noci), což značí velkou úzkost. Velmi aktivní děti jsou zároveň velmi ve stresu a úzkosti. Pokud lidé budou podporovat tuto úzkost a vynucovat si hranice násilím, tak těmto lidem v dospělosti nezbude nic jiného než brát na toto léky nebo v opačném případě si tyto děti následně musí agresi léčit jinak. (agresivní chování v dospělosti je důsledek špatně nastavených hranic z dětství). Mozek si zapíše, že je vlastně normální být v úzkosti a pak daný stav vyhledává. Pokud na sobě ten člověk nezačne pracovat. A není to otázka přečtení 2 článků na internetu, je to práce někdy téměř na plný úvazek.

Proč bych ještě před 5 lety obhajovala násilí a dneska už ne? Když jsem byla malá, tak to bylo naprosto normální. Neznám ve svém okolí naprosto nikoho, kdo by nedostal párkrát na zadek nebo pár facek. Nebo na něj nebylo křičeno. Nikoho takového neznám. Ráda poznám (přihlaste se prosím). Bylo to prostě normální. Ale co bylo, není normální nyní. Pokud plácnutí přes zadek a autoritativní chování v dětství zažijete, tak jej i obhajujete. Dělala bych to samé, kdyby se mi narodilo první dítě jako je Adam. Asi bych ho taky někdy plácla, když by dělal něco, co by se mi nelíbilo. Díky bohu, že první byl Dom, který mi ukázal, že když to udělám, tak člověk, kterého nejvíce miluji bude trpět.

Domovi je dneska 3,5 roku. Dá se s nim naprosto na všem dohodnout. Zjistila jsem, že je vše o mých a mužových hranicích.

Komentáře

Eva Jiráčková

Jsem Eva a něco jsem v životě zažila. Byla jsem na druhém konci světa, vystudovala jsem vysokou školu, pracovala jako manažerka a proč? Abych zjistila, že v tom všem nevidím smysl života.