Lidé se v současnosti dělí na “dej mi, dej mi, dej mi, mám hlad, dej mi víc, ještě toto nemám” a na “co tu dělám, proč tu jsem, kdo jsem, jak jsem se semn dostal?”.

První skupina spatřuje smysl života jako rackové ze známé knih Racek v opatřování potravy a shormažďování shnilých, nakousnutých a předražených jablek. Rádi chodí označkováni a své těžce vykorporátněné prostředky investují rozumně do večeří, ovoce a popsaného oblečení, které je desetkrát dražší, než jeho nepopsaný ekvivalent.

Druhá skupina lidí se začíná a zajímá o zvláštní otázky. Kdo jsem? Jsi Pepa Zdepa! Ale tak mi jen říkali rodiče – to nejsem. No tak jsi řiditel nadnárodní bakovní korporace – máš to na vizitce. Ale když jsem měl plínky, tak jsem řiditel nebyl – takže to asi taky ve skutečnosti nebudu.

Kdo jsem? Kdo kouká na svět tam venku?

Komu se v noci zdají sny? A proč sny vypadají tak reálně? A je červená barva, kterou vnímám, úplně stejně červená pro moji ženu? Sice oba říkáme a ukazujeme – červená, ale vidíme tu barvu stejně?

A kam odletím, až nashromáždím dost nakousaných jablek, vzpínajících se koní na červené kapotě a podobných naprosto úžasných “materiálních” pochoutek?

Proč si tyhle dokonalé věci nemůžu vzít s sebou – tam kamsi, kde ani nevím, kde to je? Ony opravdu ty věci nejsou moje? Vždyť mi to tu na papíře píšou – majitel přepychového domu, automobilu z bavorska, jachty z plachty a dalších vymožeností této nádherné planety.

Tak kde je sakra problém? Já chci! Já chci si vzít! Já to potřebuju! Chci ty věci vzít s sebou. Sice netuším kam, honím se do bavorska a itálie pro ty koně na kapotě a pak nemám čas přemýšlet o tom, proč a kam si mám věci vzít a proč mi skutečně nepatří, ale honím se vesele dál ne?

A co ty sny? Vždyť přece říkali, že každý má mít sen. Já měl sen, který mi vtloukli do hlavy. Být ředitelem vesmírné korporace MrkvoSoft New Epocha. Být bohatší než K. De Bill. To je přeci účel vesmíru né? Dej mi, dej to sem, dej, naval, zvýšíme úrok, snížíme blahobyt a zvýšíme ego s daní k snídani.

A proč se mi v noci pořád zdá, že jsem zavřený ve vězení, vypadá to tak reálně, že se celý zpotím, a pak se ráno naštěstí vzbudím do nádherné reality se zaparkovaným okousaným jabkem na nočním stolku a můžu si zavolat za pokreslené papírky na virtuálních kartách společnici, která mne přijde potěšit.

A pak že ten snový život není krásný! Veselé Vánoce a šťastný …

Komentáře