Luky kolik je?
Za pět půl.
Luky kolik je?
Za dvě půl.
Luky kolik je?
Ptal jsi se před třema minutama. Půl a jedna.
Já tady umřu.
Ještě čtrnáct minut.
První hodina. Fyzika. Gymnázium. Věk šestnáct let. Zájem o prošedivělého profesora kreslícího vypuklé a duté čočky nulový. Zájem o urychlení času maximální. Stereotypní týden skládající se z přežití hodin, kde se písemky nepíšou, příprava taháků a triků na hodiny, kde se písemky píšou a lze podvádět, ráno jít brzo do školy a napsat domácí úkoly na stávající den či popřípadě napsat úkol v hodině před odevzdáním úkolu. Prospěch téměř bez trojek na vysvědčení. Vyrušování, domečky jedním tahem místo vzorců, pomlouvání spolužáků a spolužaček, přípravy na večerní párty.
Ne, že by to bylo předtím na základce lepší. Je mi třináct a nespím. Mám velký strach, jsem pod tlakem a ve stresu. Zítra se píše písemka z češtiny a bude zázrak, když dostanu něco lepšího než trojku. A to můžu dostat na vysvědčení trojku z češtiny. Máma mě nebude mít ráda. Musím to zvládnout. Musím spát. Nejde mi spát. Potřebuju spát, nebo se nevyspím a dostanu určitě pětku. Spi, spi, spi tělo! Jsem ve stresu a je mi zle. Češtinu neumím. Trojku na vysvědčení si nemůžu dovolit. Tu jsem ještě nikdy neměl. Jsem hloupý. Potřebuju spát a nejde to.
Trápení, stres, strach nebo nuda. Nehoupej se na židli, nevyrušuj, dávej pozor, skupina A, skupina B a máte na to třicet minut. Koho uvidím podívat se vedle, má nekompromisně za pět.
Tradiční vzdělání do mne naprogramovalo strach, soutěživost, touhu být pouze první, nejrychlejší, nedělat nikdy chybu, stát se strojem plnícím rozkazy vždy bezchybně na jedničku. Toto se promítlo do pracovních pohovorů, strachu z testů – nebudeš nejrychlejší a nejlepší, tudíž tě nevezmou, ale i stresů v získané práci. Pouze ti nejlepší to někam dotáhnout, jenom oni budou mít dostatek peněz, bezpečí, slávu a úspěch.
Mozek si na tlak zvykne a začne stres vyžadovat. Bez spěchu a tlaku pak není schopen fungovat. Pokud se mu tlaku nedostává, vytváří si sám představy a strachy, které přetvoří v tlak, aby se pomocí stresových hormonů dostal do požadovaného zrychleného stavu myšlení a stresu. Dostaneš pětku, ve třetím kole pohovoru jsme vás nevybrali, protože se nám nezapadáte do týmu. Neustálý stres, strach a chaos v myšlenkách.
Máš hypotéku a dvě děti, auto na leasing, který musíš platit. Nesmíš se nechat vyhodit z práce, musíš vydělávat na dovolenou, jezdit na Kanáry, protože tak je to teď moderní aby si děti mohly ve škole povídat s ostatníma a srovnávat se. Nemůžou přece říkat, že byly jenom u babičky. A vozit se musíme v novém VW – je tam trošku dražší splátka, ale sousedi záviděj, takže paráda. Rodina potřebuje značkové oblečení a ta hypotéka je skutečně trochu drahá, ale sedm milionů za byt 3+kk na Praze 10 není zase tak moc. Kolegové z office to mají podobně.
Snad ekonomika ještě pár let vydrží, protože dohromady splácíme na auto, vybavení a byt čtyřicet měsíčně. A zrovna se mi rozbil iPhone, takže musím dát třicet tisíc za nový Xko. Ale šéf mně nevyhodí, protože tu sedím deset hodin denně. Sice jsem půlku času na Facebooku, ale kolega ajťák mi říkal, že se to tu už dávno neřeší.
Poznáváte se v některých částech? Stres od malička až do důchodu? Zvykání si na stres od školních lavic, soutěžení a soupeření, kde se uznává pouze ten první. Jen ten, kdo má jedničku a odevzdá písemku jako první. Ten, kdo sedí v práci nejdýl a má nejnovější a nejdražší model telefonu, auta, byt v dobré čtvrti, své děti vyzvedává z prestižní školky a školy, tráví s nimi kvůli nedodělané práci celý půlden z víkendu? Večer dětem podepsat úkoly, zeptat se jich, jestli nepotřebují nový iPhone, aby vypadaly cool a hurá spát. Dovolená je už za dva měsíce.
Řekli jsme si se ženou dost. Podařilo se nám zbavit se veškerých závazků. Díky mé drahé ženě jsem pochopil, že mé děti mne přišly naučit žít. Nastudovali jsme toho hodně a čeká nás další hledání a nalézání cesty životem, kde jsme svobodní. Žádná hypotéka, auto za pár tisíc, ale naše. Žádné půjčky. Práce z domu a cesta ke svobodě s našimi dvěma syny. Místo direktivního nařizování a autoritativního rozkazování, tvrdá práce na sobě sama.
Vzhledem k zažitým vzorcům chování a jednání vpravovaného do nás od malička se jedná o práci na plný úvazek. Dokázali jsme vytvořit čistý a krásný domov na klidném místě. Máme vizi a jdeme za ní. Prošli jsme si změnou stravy, práce, myšlení, tréninkem meditace a žití „v současném okamžiku“. Jsme otevření a jiní. Naši dva synové nás učí, protože nám nastavují zrcadlo. Už chápu, že jejich chování je odrazem mého chováním. Pokud chci změnit chování svého syna, musím se sám změnit. Nemusím, ale já chci. Mám před sebou zajímavé cíle a jsem dnes vnitřně motivován k jejich plnění.
Chci vyváženě a zdravě jíst, naučit se žít v přítomnosti pomocí meditace a sebepozorování, vytvořit systém fyzického cvičení, který mi bude vyhovovat, vzdělávat své syny, smát se a hrát si, najít spřízněné a stejně smýšlející lidi a sdílet svůj život, poodhalit svůj příběh a inspirovat ostatní. To je můj plán na příštích 365 dnů, pak se uvidí.