No samozřejmě kolo. Má dvoutaktní dvouválcový motor. Je lehké, skladné, dá se z něj skvěle spadnout a přežít. A rostou z něj svaly a dokonce z něj roste mozek. No a proto jsme si pořídili v rodině všichni kolo.
Osobně nemám rád běh. Nevím proč, ale běhání jsem vždycky nesnášel. Nedokázal jsem běžet ani půl hodiny a natož něco uběhnout. Ale na kole dokážu jet klidně hodinu a půl třicet pět kilometrů, a to denně. Jezdím teď jen hodinu patnáct každé ráno, když vstanu v pět hodin. Už to mám jako rutinu. Tělo se naučilo vstávat pět minut před pátou každý den a za půl hodinky zhruba jedeme na výlet. Zapnu motor svojí dvoutaktové dvouválcové sekačky a hurá na to.
Pustím si do uší trochu benzínu v podobě hodně rytmické muziky a jedu. A jedu a jedu. A pak se zpocený vrátím. A naprosto skvěle mi cesta uběhne.
Dřív jsem si myslel, že mne baví plavat. Ale nedokázal bych plavat hodinu a půl v kuse. No a jiná kardio cvičení moc neznám. Takže pro mne je favorit kolo – sice ne kolo Favorit, ale mé z druhé ruky kolečko. Můžu ho ničit, můžu se o něj starat a mám ho rád – hezky jsem z něj tuhle spadl. A potkal tak anděla smrti, který mi řekl, že je tu se mnou pořád. A proto se mi žije zase o něco svobodněji.
Harley má sice hezký zvuk, ale roste na něm pupek. Takže já mám svůj stroj hezky zaparkovaný v garáži a denně si dávám vyjížďku. Je to nádhera.
Můj rituál napití se třikrát z pramene v Kersku sice nedodržuju každý den, ale když se ráno neprojedu na kole, mám míň energie a jsem mnohem smutnější a depresivnější. Asi na tom fyzičnu něco bude – kolo je prospěšná antidepresivní pilulka.