No a tak jsem tomu jako malý uvěřil. Přece maminka má vždycky pravdu. A já jsem jednička. Sice jsem byl třikrát v blázinci, ale stejně je někde velmi velmi hluboko ve mně uložen program, že jsem jednička, musím založit a vlastnit obrovskou firmu a je potřeba být lepší než ostatní, protože tak to jedničky dělají a jednička může být jen jedna, ne?
Dětská duše nejvíce ze všeho miluje maminku. Protože maminka je cisterna jak doma dobře víme, maminka je ňuni ňuni, maminka je celý vesmír jak říká naše maminka doma. No a když maminka řekne, že její dítě je jednička, tak toto dítě jednoduše jednička je. Alespoň v domácím světě čítajícím na začátku života pouze úzkou rodinu.
Já jsem měl to štěstí narodit se do celkem výkoného těla, které umí vstřebávat informace vysokou rychlostí, velmi rychle vnímat souvislosti, můj mozek je kreativní, jsem ochoten na sobě máknout a byl jsem dokonce v dobách, kdy mé psychické stavy byly natolik omezující, že jsem byl jednoduše líný. Ale i tak jsem patřil k těm lepším a to i na výběrové střední škole.
A tak jsem svou jedničkovitost podporoval kudy to jen šlo. A vymyslel jsem si teorie, že být jedničkou v pozitivním slova smyslu je velmi náročné, takže ono být negativní jedničkou taky není tak špatné – je to přeci strana jedné mince ne? A tak jsem provokoval, pral se, ničil, bořil a dokazoval tak ostatním a sobě, že jsem ona jednička.
Jenže špičkových lidí je spousta. A cítil jsem víc a víc, že jednička nejsem. A být jednička, že je natolik velká dřina, úsilí, tvrdá práce a všeobecně disciplína, že jsem rezignoval. Ale červík naprogramovaný na jedničkovství a jedničkářství ve mne hlodal. A tak se roztáčela negativní spirála úzkostí a depresí, které mne odháněly od práce na sobě a tím jsem byl zase více dvojkou a hůře a tím jsem se zase stával úzkostnější a depresivnější. A šel jsem dolů.
Nejsem jednička. Nejsem ani dvojka. Momentálně se snažím dostat pryč od jedničkovství, které je enormně hluboko zasazeno a naimplementováno. Srovnávání, bojování, napadání ostatních, abych vyšel ze soubojů vítězně a to jak slovních tak fyzických soubojů. Toto vše se mnou udělalo velmi jednoduché a velmi pozitivně myšlené naprogramování – synáčku, jsi jednička.
A kluci chtějí maminkám splnit sny a být jedničkou. Momentálně ani nevím kdo nebo co jsem ve srovnání s ostatními. A proto se velmi pomalu snažím nesrovnávat sebe. A hlavně nepřenášet ono jedničkovství a svou představu o tom, kým a čím mají být, na své syny. Oni si sami najdou co jsou a kdo jsou.
Jenže představa být jedničkou je sladší než taštička od meka že? Ona je tak voňavá, krásná a plná utrpení, boje, srovnávání, hořkosti z proher, ale stejně je voňavá a krásná. Sen o tom být v něčem jedničkou a být viděn a jít nahoru a nahoru – asi se ho zatím úplně zbavit nechci. Až jednou budu na obláčku duchovně poletovat nad voňavou loukou prozářenou sluncem, možná se oné bojovné a utrpení přinášející představy, že musím být jednička, budu chtít zbavit.
Momentálně jen vím, že jednička nejsem. Ale „jsi jednička“ – tato dvě slova od maminky jsou silnější než obohacený uran, plutonium a vysokooktanový benzín odpálený v motoru srdce. Žene vás to dopředu, žene vás to a bičuje. Prásk prásk prásk. Jeď. Musíš. Jsi jednička.
Maminka to tak chtěla.