Dom je náš syn. Sytý, sýr, syrový, sychravý. Aha to patří jinam. Tak vážně.
Co jsme určitě udělali s Domem při společném soužití správně?
- Nosili jsme ho od malička
- Spal od malička s námi v posteli a spí tam dodnes
- Hledáme a snažíme se s Domem domlouvat – skutečně nadlidský úkol, alespoň pro mne
- Žena mne učí nesrovnávat a hledat jen to dobré, co se Domovi daří
- Nešišláme na něj, mluvíme na něj hodně a v hodně složitých dospělých konstrukcích a čekáme, až se zeptá a nechá si věci vysvětlit
- Žena se Domovi skutečně věnuje, je přítomná i myšlením při hře s ním a já se tohle učím – naštěstí mi to již trochu jde
- Snažíme se o maximální volnost, ale zde pořád hledáme nastavení mezí, hranic, pravidel a volnosti
Dom je bojovník. Máme teorii, že Dom je bojovník, protože byl od malička nošený v šátku nebo nosítku, spí s námi v posteli, nechali jsme mu skoro absolutní volnost – nezavírali jsme ho do ohrádky, i když bych ho mnohokrát nejradši zavřel. Dom dělá ňuni ňuni u maminky a se mnou čili s tátou skáče, bojuje, provokuje.
Doma milujeme všichni – celá rodina. Stejně jako Adama našeho druhého syna, ale o něm zase jindy. Dom je rychlý. A já jsem se díky svému synovi naučil spousty věcí. Spoustu velmi důležitých věcí. Jednou z nich je, že učení probíhá pouze tehdy, pokud sám vyučovaný, čili Dom, chce. A učení hrou je ideální a jediné opravdové, kdy mozek zapisuje nejrychleji a nejefektivněji nové znalosti.
Po přečtení, pro mne zatím nejvíce obohacující knihy o vzdělávání malých dětí a v podstatě všech lidí, Dítě a přírodní zákony jsem změnil svůj přístup. Moje maminka je totiž doktorka filozofie a původně učitelka. A učila mne klasickým způsobem, kdy mi věci hodně vysvětlovala, ale učení přesto bylo trochu tlakem – mírným, ale tlakem. A já jsem vzorec chování přebral a snažil jsem se Dominika učit mnohem rychleji, než je běžné. Už bych nejradši, aby počítal.
Jenže Dom je bojovník a nenechá si skutečně vůbec nic natlačit. Ale vůbec nic. Strach téměř nemá – pouští se do boje a je schopen bojovat i se mnou a to tvrdým způsobem. Občas nechápu, že se nepodvolí ani hodně velkému tlaku. A tak pomalu hledám jiné způsoby.
A tak se náš bojovník naučil ve třech letech potápět a sám plavat. Naučil se plynule mluvit a používá výrazy, které nejsou obvyklé u tříletých dětí. Umí tělesně věci potřebné pro první třídu. Jenže se vše učí sám. Už mu netlačím počítání ani jiné dovednosti – nemá to smysl. Snažím se ho nechávat bez výchovy. Výchova tudíž hlavně pro mne.
Všichni jsme bojovníci. Jen v někom onoho bojovníka vymezujícího si svůj prostor, neposlouchajícího rozkazy, rebelujícího proti nesmyslným příkazům a zákazům dokázali buď rodiče nebo doba, či systém ve kterém žijeme, zadupat a porazit. Pojďte v sobě zase vzbudit toho rovně stojícího a tvrdého bojovníka – každý ho v sobě potřebujeme.