Dominik měl tento týden čtvrté narozeniny. Oslavil to nejen s přáteli,ale i s rodinou. Dostali oba s Admamem koloběžku.
Jako další dárek jsem se zbavila dalšího nánosu strachu z nejen čtení knih, článků a brouzdání po fejzboočku.
Dále musím k tomuto napsat, že v rodině se snažíme o respekt a to všichni. Vidíme, co dělá manipulace, dirigování, tlak nebo upozorňování.
Ještě bych chtěla napsat, že teď jsme v této fázi a je možné, že po čase budeme zase v jiné. 🙂 Každopádně nyní je nám v této fázi dobře.
Co jsme udělali:
1. Uvolnili jsme naprosto technologie:
– nejvíce se ulevilo mě. Nějak jsem si uvědomila, že není problém v technologiích, ale někde jinde. Nejhorší ovšem bylo zbavit se starého paradigmatu, že televize dětem ubližuje.
– Dokonce jsme se od té doby společně podívali na jednu pohádku a pak jsme na ni ještě několikrát koukali znova. Pohádka teď baví celou rodinu.
Chtěla bych tady udělat malou poznámku. Před cca půl rokem jsme to zkoušeli a bohužel to nešlo. Domovi to nedělalo dobře. Po tom, co jsem se zbavila strachu a došla k nějakému uvědomění (které v některých domácnostech může být i opačné), tak se nám všem ulevilo. (toto nedoporučuji v případě, že na sobě nepracujete a vaše dítě má ADHD)
2. Uvolněním mých strachů se do rodiny vnesla klidnější atmosféra
– před časem jsem si začala uvědomovat, proč se v určitých situacích chovám tak, jak se chovám. Proč mám potřebu někoho kontrolovat, upravovat, upozorňovat, okřikovat apod.
3. Zpracovala jsem svůj strach z násilí na mladších
– toto je pro mě velmi důležité uvědomění. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila a nechala si kluky nastavit hranice po svém, tak se s dětmi velmi dobře komunikuje. Každý si nastavil svoji hranici.
4. Pomalu začínám poznávat já sama sebe. Kde mám svoje hranice. Ty, které nejsou dané společností, ale ty, které jsou dané od Boha či lépe řečeno přirozené.
5. Začínám pomalu jíst jenom v době, kdy mám opravdu hlad. Když jím jinak, tak se cítím nafouklá. Což následně zvedá můj tlak vůči ostatním
6. Udělali jsme společné schůzky, které v tuto chvíli vedu já. Věřím, že časem je budou vést i synové či pokud bude chtít i můj muž. Nejsou každý den, jsou tehdy, když potřebujeme něco společně řešit.
7. V tuto chvíli máme v domácnosti 2 pravidla:
1) za vrátka ven se chodí min. v kraťasech
2) v případě házení kamenů, se musí házet tak, aby nebyli zraněni jiní lidé
V tuto chvíli nám tyto pravidla stačí a pokud se to nějak změní, tak o tom napíšu. Život je tak trochu experiment a když zkusíme jít blíže našim přirozeným hranicím, tak se o sobě většinou něco dozvíme.
Co pokládám za velmi důležité. Ten, komu něco vadí, tak ten musí dle svých preferencí zasáhnout. Né vždy to musí být rodič.
Jak se zasahuje v případě, když dítě bije či plácá jiné dítě?
– tady je to trochu sporné. Někdy bych odnesla to starší, ale někdy to mladší. Hodně záleží na situaci. Tady jsou někdy velmi niterné nuance. Jednou je silnější ten mladší a někdy ten starší. Pro někoho toto bude trochu zvláštní, ale je to tak.
Život je mým největším učitelem.