Jaký je účel života? Proč jsi tu? Proč jsem tu já? Jsem tu proto, abych měl děti? Ale děti někteří nechtějí?

Jsem tu proto, abych chodil do školy? Ale mnoho se naučilo a dosáhlo špičkových výkonů a takzvaného uznání bez školy.

Jsem tu proto, abych chodil do zaměstnání? Ale no tak. Vždyť zaměstnání se liší od práce tak, že jsem byl zaměstnán. Abych neměl čas na to, co je pro mne důležité. Abych neměl čas na sebe.

Zaměstnání nás zaměstná a nemáme pak čas na sladkou náplň života. A proto přichází hořká deprese. Deprese a úzkosti jsem měl díky ADHD, ale znásobené vnitřním nenaplněním. Nebavilo mne úplně chodit do mobilních korporací a předstírat práci. A to jsem byl na poměry mnoha lidí zaměstnán skvěle.

Když jsem vyprávěl o tom, kolik mám na výplatní pásce a že nedělám téměř nebo zcela nic a ještě jsem si šileně stěžoval, že tohle je pro mne to pravé peklo, klepalo si mnoho lidí na čelo. Jako si klepou u některých mých postupů a názorů mnozí dodnes.

Jenže – člověk s ADHD, který skutečně nemá co dělat osm hodin denně u počítače a přitom musí alespoň trochu předstírat práci? To je pravé depresivní peklo.

A tak jsem přišel na to, že to jediné pravé na světě je – otřepané, hloupé a promnoho lidí “neproveditelné” následování takzvaného hlasu srdce. Co já mám totiž z výplatní pásky, ať velké jakkoli, když například chci lepit krabičky a šťourat se v krabičkách. Ale v takzvané práci se krabičky moc nelepí a když přijdu z práce domů, čeká mne spousta úkolů okolo dětí a domu. A krabičky mi utíkají.

A to jsem od dvou let, kdy jsem viděl v rukou mého táty první krabičku věděl, že chci lepit krabičky s ručičkama a budíčkama k sobě. Já prostě miluju krabičky. Někdo miluje rakvičky a někdo krabičky. A když sladký rakvičkář tuto pochoutku vyrábí ve své cukrárně, je stejně naplněný jako pro mnoho lidí pološílený krabičkář, který píše černé dopisy – sedí a kouká do černé obrazovky.

Jenže oběma se naplňuje takovou zvláštní tekutinou srdce. Neviditelným naplněním – uspokojuje se vnitřní touha. Nevím jak je to možné, ale každý tu touhu má.

Jak jsem ji našel? Já jsem o své touze věděl od oněch dvou let. Krabička – potenciometr – s ručičkou. Ono se to hýbe. Ono je to hranaté. Ono se k tomu dá něco přišroubovat. Dejte to sem.

Někdo miluje ježdění na kole, tanec, malování, lepení letadel, výrobu a soutěž s autíčkama na dálkové ovládání, vaření, cestování, uklízení, vůni dřeva, tvorbu z kamene, stavbu domů.

Ale kdo miluje pípání za kasou? Vyplňování excelových tabulek? Oslovování “kandidátů” zvané headhunting, čili přeposílání emailů? Nošení kafe šéfovi? Poslouchání šéfů a vyhrožování vyhazovem?

Deprese – třeste se. A my všichni za hlasem svého srdce vydejme se!

Komentáře

David Strejc

V Rusku jsem nebyl, ale za svých 35 let jsem už něco viděl. Mám dvě skvělé děti, rád nosím malého v Manduce, mám diagnostikované ADHD a GAD, ale konečně žiju.