Nejlepší inspirací na články je život. Přiznám se, že ještě před 15 lety jsem patřila přesně do skupiny, která třebas nebyla agresivní, ale moje láska k dětem nebyla nikterak veliká.
Pamatuji si, jak jsem jela utahaná z práce vlakem a ve chvíli, kdy přistoupily děti, tak jsem utíkala do jiného vagonu. Tak tyto doby jsou již dávno pryč. Rozhodně k tomu přispělo moje mateřství, ale sekundární a nemale významnou roli hrály informace o nemocech, původech nemocí a vlastně to, co jsem začala studovat nejen po mých dvou potratech, ale nejvíce při narození mého prvního syna. Medicína, psychologie, výživa.
Nikdy by mě nenapadlo, jak moc je provázaná psychika s fyzickým tělem a jak moc svým rodičovským chováním ovlivňujeme zdraví svých dětí.
No, ale název článku je jiný. Zabývá se agresí a k té se chci také ve článku věnovat.
Jsme s dětmi a kamarádkami na hřišti. Mám ráda léto, protože se na hřišti schází různé děti a Dom se rád seznamuje a rád si hraje. Né vždy ovšem na hřiště zavítá milá atmosféra a najdou se i lidé, kteří s dětmi v dnešní době jednají jako kdyby to byly jejich poddaní. Teď jsem hledala správné vyjádření. Nejdříve jsem chtěla napsat podřízení. Ale ani já jsem se ve svých manažerských letech takto k lidem nechovala.
Proč? Proč, když se někomu něco nelíbí, tak začne křičet nebo je agresivní. Protože agrese opravdu není jenom to, když vás někdo napadne. Ale agrese je i tón hlasu, gesta, mimika. Děti vás mohou naštvat, mohou udělat něco, co se vám nelíbí. Ale ve chvíli, kdy chcete na ně mluvit, tak emočně vyspělá osoba, tedy v dnešní době dospělí, by měl takovou situací umět s láskou projít. Je bohužel otázkou, kolik takových lidí v okolí máte? Níže napsaný vývoj mozku vám odhalí, proč se i dospělí takto chovají. Jejich emoce nejsou zvládnuté.
Tak a teď trochu teorie:
– mozek se nejrychleji vyvíjí v prvním roce života
– do tří let se v mozku dítěte vytvoří asi 100 bilionů nervových spojení
– spoje, které jsou v prvních letech života často a opakovaně užívány se fixují jako trvalé.
– nejrychlejší rozvoj osobnosti nastává mezi třetím a desátým rokem věku. Mozková aktivita je asi 12x vyšší než mozková aktivita dospělých.
No a teď si do této teorie, podložené vědci, dejte věty, které agresivně tónem, nehledě na některé rodiče, kteří používají násilí (to se fixuje naprosto nejvíce) interpretují svým dětem:
Rychle se oblékni! Dělej! Slez z toho kola! Přestaň lítat! Začni se chovat normálně! Co to děláš???!!! Jsi vůbec normální?! Přestaň lézt na tu klouzačku z druhé strany! Nenene, tohle hodné holčičky nedělají. Jak se to zase chováš? Podej mi to! Ukliď si!
Víte, že za každou větou je strach? Za každým rozkazem je strach. Zkuste si ho najít
A víte jaký je efekt těchto „výchovných“ praktik? I zde mám příklad ze života ačkoli je trochu extrémní.
Chodí k nám chlapec. Je mu asi 11 let, je v páteři velmi ohnutý na svůj věk a nejen v jeho chování je vidět, jak moc mu bylo v mládí ublíženo. A možná stále je. Když vidí, že na hřišti není žádný dospělí a jsou tam mladší děti než je on, hned se postaví do role velitele. Začne na ně řvát, přikazovat jim. Minulý rok mi říkal, že nemá žádné kamarády, že ho nikdo ve škole nemá rád. Děti cítí mnohem více, než si my dospělí myslíme. Děti to vidí. A proto jsou tyto děti pak šikanované. (jak doma, tak v kolektivu – záleží ještě i na typu osobnosti). Toto vše dělají rodiče a sekundární roli samozřejmě hraje i škola, kde nejsou pro děti, které jsou doma „vychovávané“ v násilí příznivé podmínky.
O kamarádovi Dominka nechci více psát, jednou už o něm psal David, jak ho doma práskají páskem a někdy i tyčí. Toto je extrém a věřím, že se tady asi nikdo nenajde, kdo by podobné praktiky dělal na svém dítěti. Mohu jenom doufat, že se z toho jednou v dospělosti dostane. Nebývá to ovšem jednoduchá cesta. Čeká ho cesta přes Stocholmský syndrom a jeho uvěření, že něco takového opravdu existuje. Láska převlečená za závislost a strach k pachateli (rodiči) je ale leckdy tak silná, že tomu někdo ani neuvěří.
Cesta k sobě, k lásce je pro některé složitá. Jde přes zbavení se svých strachů a že jich za ten život opravdu je! Pozorujte se, svoje slova, gesta, mimiku, svoje myšlenky, protože ty dělají vaše reakce a ty dělají to, co si pak myslíte a jak konáte. Souzení lidí, hodnocení (které nás tak dobře ve škole naučili :-), to je vše, co dělá lidi nespokojenými a leckdy zlými.
Děti jsou to nejvíce, co vám mohlo být dáno. Nejsou to peníze ani majetky, jsou to děti a jenom díky nim můžete najít zpět sami sebe.