Lenost je nejhorší nepřítel člověka. Tedy naprosto jistě můj největší nepřítel. A když jsem žil v největších otáčkách roztočené temné sestupné spirály, bylo mi opravdu více než zle.
Myslel jsem jen na to, že už se na tento svět nechci narodit, že tu není nic pěkného, že jediná cesta z pekla vede skrz enormní množství peněz na účtě. Že jen tak se budu moct válet u Playstationu, her, piva a kdo ví čeho ještě dobrého.
A jak jsem byl v depresích a úzkostech, tak se mi nechtělo pracovat. A tak jsem si musel dávat energy drinky, abych byl schopen něco udělat. A to jsem ještě netušil, že si je dávám na své ADHD. A tak jsem točil větší a větší líné kruhy vedoucí ve finále ke smrti.
Takže jsem si sám identifikoval dva největší nepřátele svého života. Jedním je strach. A druhým je lenost. A strach má rád lenost a lenost má ráda strach.
Čím více makám na sobě, čím víc cvičím, jím dobře, čím víc se učím, čím mám čistší dům s méně nepotřebnými věcmi, čím je můj život lehčí a průhlednější – mentálně – tím méně mám strachu.
Protože na sobě pracuju a protože mi to tvoří sebedůvěru. Věřím si. Už si nemusím dělat IQ testy a nemusím soupeřit, kolik můžu dostat na výplatní pásku popřípadě kolik vytáhnu udělat jako majitel nějaké firmy, kde se postavím na vrchol pyramidy, napíšu si před jméno CEO, budu se snažit vytáhnout co nejvíc peněz z cizí kapsy bez vyvolání boje a celý stroj namažu lidským sádlem lidí, kteří mi budou sloužit a budou takzvaně pracovat pro mne.
A tak hurá na kolo, protože jsem včera vynechal, hurá žonglovat, protože to je ideální meditace a hurá do života, kde mizí strach, mizí lenost a trénink se stává nejdůležitější součástí.
Trénink, kterému jsem se vědomě bránil, ale který jsem podvědomě chtěl. Protože pouze vzhůru vede šťastná, svobodná a zdravá cesta.