Vlastně je toho hrozně moc, co bych měla napsat a ani nevím, jak to shrnout, tak to prostě vezmu po bodech.
1. David je bez prášků. Je tomu cca 2,5 roku, co mu bylo diagnostikováno ADHD. A je to cca 2 měsíce, co již nebere ani ten poslední (antidepresivum) – Stratteru přestal brát již nějakou dobu předtím. Rozhodl se tak a já jeho rozhodnutí respektuji a jediné, co mohu je zajistit respekt, lásku v rodině a zdravé jídlo. Protože tam jsem zjistila, že je s velkou pravděpodobností zakopaný pes. 🙂 Po každém odebrání léku to nebylo doma vždy jednoduché, ale jak už jsem psala, tak věřím, na respekt, na pevné a laskavé hranice a hlavně na identifikaci strachů a jejich zpracování.
2. Kluci rostou jako z vody. Je s nimi sranda a já cítím, že vedle nich se ze mě stává žena. Pomalu mě zjemňují ke svému obrazu. Asi už nikdy nebudu ta drzná Eva. Pomalu se učím, které věci mají a nemají smysl. Za velký smysl pokládám naši práci. Snižovat náklady na IT ve firmách má prostě smysl. Celý Open Source má smysl. Jsem ráda, že mě k němu muž dovedl.
3. Rozvolnili jsme stravu. Už jíme tak nějak zase všechno (zdravé, základní potraviny), ale vyhýbáme se lepku a mléčné bílkovině. I když občas se u nás doma objeví sýr nebo rohlík. David říká, že mu sacharidy nedělají dobře. Já cítím, že mně také ne, takže si myslím, že je to jenom otázka času, kdy se zase vrátíme k nějakému vlastnímu modelu bez určitých druhů sacharidů. Nepředpokládám, že bychom se vrátili na GAPS. Ale nikdy neříkej nikdy, prostě nevím.
4. Já osobně stále vidím smysl ve svobodném vzdělávání. Svoboda za mě léčí a čím více absolutního přijetí a lásky, tím více zdraví a pohody. Zařídili jsme pro Domču papíry z PPP a od příštího roku nastupuje do “první třídy”. Školu prozatím nemáme jistou, ale modlíme se za jednu z těch pár, které jsou nakloněny svobodnějšímu vzdělávání.
5. Co mi vadí u domácího vzdělávání: Osobně si nemyslím, že by moje děti chtěly být stále se mnou doma. Ale ta potvora v hlavně mi ještě říká, že když bude někoho potřebovat, tak si ho najde.
6. Koronavirus mi přinesl mnohé. V životě by mě nenapadlo, jak moc se naučím být dohromady se svým mužem a malými dětmi. Je to krásné trávit čas s rodinou. Na druhou stranu musím ale napsat, že né vždy je to jednoduché. Podnikáme a to s sebou nese jistou dávku stresu, což věřím, že jednou zpracujeme a i v této oblasti se nám bude dařit vše překonávat. Je to vývoj nebo řekněme cesta.
7. Děti a technologie – stále jsou u nás neomezené. Vidím rozdíl ve vnímání obou dětí. Zatímco Dominik je u nich poměrně hodně a miluje stavění v Minecraftu, tak Adam prostě jenom někdy, raději si kreslí, modeluje či komunikuje. Oba jsou rádi venku s přáteli. Toba technologie vůbec nezajímají (což v jeho věku třeba Dom vůbec neměl, toho obrazovka fascinovala vždy). Jsem čím dál tím více ve světě Minecraftu. Teď mám misi a zajímá mě, kdo je to SirYakari. Ten kluk je celkem dobrej (no asi to bude už chlap). Vlastně mi přijde zajímavé, na co Dom kouká a já na to ostatně koukám téměř stále.
8. Vůbec neříkám, že je život vždy jednoduchý a že někdy nevyrývám nosem dlažbu v obýváku. Ale teď už mě baví o mnoho více. Cítím se naplněná a šťastná. Vždy jsem se bála podnikat a až teď zjišťuji, že to je to, co mě baví a jsem ráda, že jsem před časem začala. Můj obří obdiv dneska už mají všichni podnikatelé, tedy až na pár vyjímek.
Tak to bylo v krátkosti. Cítila jsem potřebu něco na závěr roku zase napsat, tak jsem tak učinila.
Přeji všem lidem, aby tento čas využili ke zpracování všech svých vnitřních zranění. Děti nám v tom velmi pomáhají. Název knihy – Vychováváme děti a rosteme s nimi je více než pravdivý.