Přemýšlela jsem nad leností, ačkoli to není první smrtelný hřích, tak si myslím, že pro mě je v tuto chvíli opravdu nejvíce důležitý. Je to jakási forma zahálky, která je do nás již od škol programovaná.
Začněme tedy školkou. Ve školce se naučíme, že máme okolo sebe hodně dětí a dospělí nám vytvářejí zábavu. Před týdnem jsem se rozhodla, že svoje 2 syny prostě nechám být a uvidím, jakým směrem to půjde. Samozřejmě, že jsem tady pro ně, aby se nezranili, dávám jim jídlo, hranice a bezpečí.
Dominikovi jsou 3 roky a Adamovi 10 měsíců. První den byl trochu náročný, musela jsem Domovi ukázat (nic jsem nevysvětlovala), že dneska maminka uklízí kuchyň a že nemá čas. A tak si Dom našel svoji činnost, kterou dělal a pak mi šel pomoct. Nechala jsem ho, ať mokrým hadrem utírá dveře a tak je teď máme trochu posyté kampami, ale za tu akčnost to stálo.
Adam je mladší, tak ten to pochopil mnohem rychleji. Vzal si venku tatru a jal se učit chodit, pak ho to asi přestalo bavit, tak ocucával kamínky a pak „štěkal“ na sousedovic psy.
No a já udělala částečně generální úklid kuchyně a vyházela jsem potraviny, které již jíst nechceme.
Po dobu tohoto týdne se Dom také koukal na pohádky. Řekla jsem si, že člověk se dané činnosti prostě přejí a taky se tak stalo. Někdy chtěl koukat hodně, ale pak chtěl prostě něco dělat, no tak si tu zábavu musel najít sám, někdy jsem mu ukázala, co všechno se dá dělat. Líbilo se mi třeba, že si naloží Adama na tatru a vozí ho. Jen jsem mu musela ukázat, že s ním nesmí narážet.
Zpátky k lenosti. vlastně nás celý život někdo „baví“. Ve školce učitelky vymýšlejí zábavu, ve škole nás nudí látkou, kterou nebudeme potřebovat, střední je „dobrovolná“, ale dle mínění bez SŠ nenajdete ani práci a v práci vás následně také někdo baví (zároveň pěkně s…e), stejně tak jako celý život. A proto si myslíme, že je to takto normální. Ale já vás vyvedu z omylu. Není to normální. Tento svět je naruby.
A tak jsme se naučili předstírat. Něco jiného říkáme, děláme a cítíme. Věříme lidem, kteří nás několikrát zklamali a stejně tam chodíme a s nadějí jim ukazujeme, že nám je to jedno. Mají MOC a tak jim věříme, že tentokráte něco změní. Já jsem třeba po dlouhou dobu slepě důvěřovala autoritám. Jednou z nich byli třeba doktoři. A vím, že jsou tady potřeba, ale dneska už vím, že neumí vyléčit všechno. Jsou to lidi a pokud člověk nezačne sám u sebe, tak mu žádný doktor nepomůže.
No a pak jsem třeba byla zvyklá, že pracuji jenom pro peníze. Protože pro co jiného vlastně chodit do práce. Další forma zahálky je pracovat pro moc. Chci mít moc nad lidmi, chci jim „po-moct“. No a kdo tady vlastně vytváří nějakou hodnotu? Která posune tento svět?
Ještě existuje jedna forma práce a to je pracovat, abych ušetřil. Ale to je zase jenom pro peníze.
No, ale i tak existují lidé, kteří dělají práci, která je baví. Většinou jsou to umělci a vlastně David. Je tady někdo, kdo dělá to, co ho opravdu baví, nedělá to pro peníze či pro moc? Velmi ráda vás poznám a budu se od vás inspirovat.