Kamarádka mi psala – David jde dneska pro vysvědčení do školy a má přesně ten stres, o kterém píšeš na Zdravé Svobodě. A to mi připomnělo, jak jsem chtěl ve druhé třídě kopnout učitelku do zadečku (i když tenkrát bych to takto nenazval). Nebývám už ve svých textech vulgární, ale kopnout do prdele přesně vyjadřuje mou emoci a můj pocit, který jsem měl jako sedmileté dítě.
Učitelka mlela, mlela a mlela. Nehorázné nesmysly, šílená nuda a nevybitá energie mne téměř přivedly do problémů. Nakonec jsem ji nekopl, ale dodnes vzpomínám na tu neovladatelnou chuť. O nakopnutí jsem totiž přemýšlel mnohokrát a jednou jsem měl už nakročeno z lavice a její zadnice byla kousíček od mé klukovské nohy. Jak ta by si zasloužila pořádný probouzející kopanec, říkal jsem si.
Je snad poslání učitelů mučit děti? Musí mezi učiteli a žáky probíhat boj? Mnoho učitelů ze staré školy si v mých očích vybíjelo svou touhu po moci a nadvládě na svých svěřencích. Je správné mít jako učitel oblíbence a naopak děti, které za stejně napsanou písemku dostanou horší známku?
Nemá vás rád váš šéf a vy doma nadáváte dítěti, že přineslo pětku? Připouštíte možnost, kdy “šéf” v podobě učitele si neoblíbil právě vaše dítě a bude tvrdit samozřejmě něco jiného?
Vnímám touhu rodičů po změně. Tématem posledních málo let je učení dětí doma či soukromé základní školy. Učitelé na soukromých školách, dle mého názoru, bývají mentalitou blíže soukromým firmám. Mají zájem na osobním rozvoji a podle zkušeností mých známých jde o diametrální rozdíl oproti vzdělávání, kterým jsme trpěli v devadesátých letech my. Nikdy nezapomenu na klasické komunistické lavice a malé židle.
Nejsme stejní. Nelze posadit třicet lidí dvou různých pohlaví, různých nátur a temperamentu, různého IQ a EQ, ale stejného věku, před jednoho hlídače a šiřitele pravdy v osobě učitele.
Dělali jste jako děti bordel? Nudili jste se ve škole? Byli jste vystresovaní z písemek? Nespali jste kvůli strachu, jestli zvládnete maturitu? Znechutila vám škola předměty jako dějepis, zeměpis, matematiku, výtvarnou výchovu, zpěv nebo český jazyk, na který jsem měl pana teroristu jako učitele já?
Kdo umí dělá, kdo neumí, učí. Jak dlouho bude toto přísloví platit? Neměli bychom dát učitelům plat sto tisíc měsíčně, aby se na tyto pozice dostávali motivovaní a velmi schopní lidé, kteří posunou naše děti dopředu?
A pak tu existuje skupina skvělých učitelů, kteří i přes těžkou pozici a zkaženou pověst díky kolegům trapitelům malé divé zvěře jdou kupředu a snaží se. Tito jsou ale svazování pravidly, předpisy a nařízeními z vyšších míst ministrů školství, kteří vědí o vzdělávání to, co si přečetli v programu své strany.
Jak vzpomínáte na svých dvanáct až osmnáct let ve škole vy? Co všechno si pamatujete? Umíte derivovat, integrovat a násobíte před spaním matice? Umíte bezchybně napsat diktát z třetího ročníku střední školy? Nebo i přes neznalost všech těchto školních nutností jste úspěšní v reálném světě a na své vysvědčení vzpomínáte s úsměvem, protože vaší vizitkou je schopnost fungovat v reálném světě, na který škola připravuje jen velmi velmi omezeně?