Pamatuji si, jak jsem se zájmem četla všechny ty příběhy, jak se děti naučily samy číst. Říkala jsem si, že si vůbec nedokážu představit, že by se takhle jednou naučil číst i náš Dominik, který stále někde lítá, nebo staví a prostě je celkově hodně akční. Stejně tak, jako celá naše rodina.
Stále jsem si představovala, jak mu budu někam na tabuli psát písmenka a on se je bude učit. Ale ono je tomu prostě jinak.
Celý proces u nás doma začal asi tak před půl rokem. Dom objevil první písmenka a to bylo O a I. Tenkrát jsem o tom psala, jak jsme malovali. Pak se dlouho nic nedělo, ale vlastně dělo, jenom já tomu nepřikládala žádný velký význam.
Dom má denně velké množství otázek a ačkoli mně někteří upozorňovali, že se jedná o manipulaci z jeho strany a upoutávání pozornosti, tak jsem stejně na to nereflektovala a prostě odpovídala. Časem jsem si zvykla tak, že mi je divné, když nasedneme do auta a Dom se nezeptá: „A mami, co je to za číslo 1,4,5?“ A já prostě jenom odpovídám. „To je stočtyřicetpět.“
Moje funkce je tedy odpovídačka (když vím odpověď) a řidička, abych ho dovezla za jeho přáteli. (trochu nadsázka, jo vlastně ještě kuchařka 🙂 )
No a takhle to bylo i s písmenky. Prostě jdeme na procházku a Dom se zastavil u cedule s nápisem: DĚTSKÉ HŘIŠTĚ SEDLČÁNKY. Stojím s ním a čekám. Dom se dívá na ceduli a ptá se: „Mami, co je to za písmeno, když je nad ním háček.“
Kouknu na ceduli a říkám, myslíš E s háčkem? Dom, kejve. A tak mu říkám, jak se to čte a dostáváme se k dalšímu písmenku s háčkem, až se dostaneme k A s čárkou. Tak mu řeknu, že to není háček, ale čárka. Opětovně až moc iniciativně mu chci ještě vnutit, jak se dané slovo čte. S tím mě ovšem Dom již odmítá a říká, že jdeme.
On moc dobře ví, na co je připravený a co chce vědět. Nepotřebuje, abych mu něco nutila nebo ukazovala. Navíc u nás v rodině, moc tlak není v oblibě.
Už jsem si zvykla a proto mu nic nenutím.
Jednou jsme takhle jeli do Brandýsa a na křižovatce jsme delší dobu stáli. Naproti je cedule myslím ČESKÁ POJIŠŤOVNA. A Dom tenkrát poprvé začal říkat nahlas písmenka v prvním slově. Byla jsem z toho v šoku. Nějak jsem to nečekala. Jako věděla jsem, že se zajímá, věděla jsem, že mu na vše odpovídám, ale netušila jsem, že si daná písmenka již dává do slov.
Dom je v tuto chvíli ve fázi, že přečte jednoduchá slova. Není to myslí v jeho věku nic výjimečného. Existují děti, které se naučily i mnohem dříve. Mě osobně se líbí ten proces, který prostě je součástí života. Je nenásilný a hlavně je přirozený a dítě si samo říká, kdy je na danou věc připravené.
Nikde jsem nestála jako paní učitelka u tabule a ¾ hodiny neukazovala na písmenko, jak se správně čte a jak se správně píše. Prostě vidí, že my s mužem stále něco čteme a píšeme a chtěl také.
Tím, že jsem s Domem opravdu 24/7, tak dneska už vím, že každý jeho dotaz má nějaký smysl a odpovídám tedy téměř na všechny. Prozatím to stíhám a když nevím, tak se Dom celkem obstojně naučil s youtube a vždy si tam vyhledá to, co potřebuje vědět.
Není pro mě důležité, jestli se můj syn naučil číst teď nebo později. Jsem samozřejmě ráda, že se o písmenka zajímá a hlavně si myslím, že důležitou hybnou silou bylo toto:
1. koupili jsme playstation – Dom se po nějaké době zamiloval do stavění v Minecraftu a jelikož moc chce kamaráda, tak se učí psát. Nepíše do notýsku nebo do písanky, ale prostě píše na klávesnici velkými písmeny
2. Dali jsme Domovi mnohem větší volnost. A to nejen u technologií, ale celkově. Ačkoli jsme teď omezili, že nesmí koukat na zabíječky, protože se mu o tom pak zdá a nedělá mu to dobře. (tedy o 100% svobodě se mluvit opravdu nedá)
3. Učím se dávat důvěru. Tento bod je pro mě velmi důležitý. Pro bod 3. je základ zbavení se všech strachů. Tady musím napsat, že jsem na nějaké pomyslné cestě životem. Vždy nějaký ten strach vyplyne a já třeba volám Míše do Svobody učení, aby mě vytáhla z toho strachu, který mi blokuje dát synovi volnost. V tu chvíli děkuji, že tady tito lidé jsou a mluví veřejně.
4. Velkou oporou je pro mě můj muž. Já bych ani neuměla zprovoznit Minecraft, ani bych nevěděla, že existuje PS4. Nikdy jsem nehrála. Ačkoli technologie jsou součástí mého života a můj táta vždy chtěl, abychom měli vše ideálně co nejdříve, tedy PC s internetem a všechny programy apod. Jsem mu za to vděčná, protože jsem jako jedna z mála vždy přišla na pohovor a spoustu věcí uměla.
5. Dneska vidím, že není problém technologie, ale u nás v rodině je problém nedostatek intelektuálních podnětů. (omlouvám se za slovo intelektuální, osobně si myslím, že intelektuální to může být i v lese, ale bohužel né moc dlouho, žijeme v jiné době) Jak můj muž, tak i já se prostě neradi nudíme. Stále musíme něco realizovat a rozjíždět nové a nové projekty. Nemůžeme se divit, že náš první syn je po nás. Náš druhý syn je trochu jiný, ale akčnost tam je také.