Tohle že píšu? Já? Ten, který snil, že jeho děti budou po tatínkovi sedět u monitoru od svých dvou měsíců a v roce budou programovat, hrát strategie, střílet kolem sebe ve virtuálních světech dnem i nocí?
Mám poctivě odsezeny desítky tisíc hodin před blikajícími obrazovkami. Začínal jsem na staré černobílé televizi Tesla ve svých dvou a půl letech a na včelce Máje. Od čtyř mě lapil duch stroje – počítač. Chtěl jsem to. Potřeboval jsem to. Musel jsem mít svoji drogu. Udělal bych cokoli, abych ji měl. Když jsem byl ve třetí třídě a rodiče koupili první reálné PC, pozvracel jsem se z enormního stresu a vypětí – konečně budu celé dny hrát.
Jediný svět, který má smysl. Táta mi na IQ 151, starém českém počítači, pouštěl od šesti let robota Karla. Hrál jsem Saint War – svatou válku. Hrál jsem všechno a pořád. Na televizi jsem se díval kdykoli to šlo. Venkovní svět mě nezajímal.
Až v mých 35ti letech mi konečně pomohli doktoři. Snad poprvé v životě. Po zhoršujících se úzkostech, životě, který se téměř nedal žít díky mé hlavě a kolotoči, který mi tam běhal, mi pravděpodobně byla sdělena správná diagnóza. ADHD. Porucha pozornosti. Ano, od malička jsem byl v hlavě neustále ve stresu a v tlaku. Musel jsem chodit sem a tam. Vyrušoval ve škole. Nesoustředil se. Nedokončoval úkoly. Bojoval sám se sebou každou minutu života. Nesnášel jsem domácí práce a cokoli, co jen trochu připomínalo nudu. A proto jsem miloval hry a televizi. Čím rychlejší, tím lepší.
Počítač byla jediná věc, u které jsem dokázal udržet pozornost po mnoho hodin. Na vysoké jsem hrál Counter Strike i dvanáct hodin denně, sedm dnů v týdnu. Místo spánku jsem pak před sebou viděl zaměřovač zbraně. A toto jsem chtěl dopřát i svým dětem. Ať hrajou. Ať mají televize a blikajících obrazovek ještě mnohem víc, než jsem měl kdy já. Ať si užívají tu jedinou příjemnou věc na planetě zemi.
Momentálně má Dominik už druhý den bez blikajícího tabletu. Postupně jsme snižovali čas, který trávil u pohádek z Youtube. Sami jsme si udělali život složitější, ale moje dítě bude zdravější. Můj táta říkal, když byl u nás na návštěvě, jak krásně a dokonale se Dom soustředí na pohádku na tabletu. Nevnímá vůbec nic jiného. Je to úžasné – máme mu prý pouštět víc pohádek, když u ničeho jiného nevydrží. Ve mě byl již dlouho vnitřní boj.
Co je správné? Pouštět nebo nepouštět? Dopřát mému čerstvě tříletému synovi nádhernou euforii a extázi, která časem přejde, podle mnoha studií, v závislost na Facebooku či jiné sociální síti? Při každém Like příspěvku, který pak stvoříme, vypouští náš mozek do centra odměn nádherný dopamin.
Pak jsem si přečetl knihu od Celine Alvarez – Dítě a přírodní zákony. Popisuje případ, kdy tříleté dítě sedí doma šest hodin u televize a jiných obrazovek a pak není schopno se učit. Nesoustředí se. Odbíhá. Poznal jsem se sám v tomto příkladu. Dodnes nevíme, čím je ADHD způsobeno, ale mohu na základě spousty přečtených knih teoretizovat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že síla blikajících přehnaně rychlých vjemů z obrazovek, je pro lidi s ADHD velmi lákavá. Jenže dle knihy paní Alvarez tyto vjemy v podstatě vyčerpají pozornost. Je možné, že zásoba některého neurotransmiteru je pro daný den úplně vyčerpána sledováním úchvatně přitažlivé obrazovky. A pak se nedostává pozornosti pro učení. A nedostává se pozornosti pro činnosti, které nejsou tak rychlé jako pobíhající a střílející hrdinové cartoonu.
Proč jsem tedy došel k vypnutí tabletu synovi a proč televizi nemáme již 4 roky?
- Věřím, že náš syn získá zájem o učení a čtení, protože mu pomalu odkrývám magii textu, kdy vysvětluji, že jsou v knihách jsou ukryté krásné příběhy
- Dominik si musí najít sám jinou zábavu – nezbývá mu nic jiného
- Vrátit se k blikavé obrazovce bude moct kdykoli – zatím ale zkusíme tuto závislost z jeho života úplně vypustit
- Momentálně si konečně hraje sám a nepotřebuje, aby ho rodiče bavili – moje teorie je, že vypnutím tabletu dítě přestane potřebovat, aby ho někdo nebo něco bavilo – najde si zábavu samo
- V poledne a večer lépe usíná po přečtení dvou pohádek
- Více unaví své tělo a je soustředěnější
- Už po dvou dnech přestaly hádky, jestli pustit bojující myšky, nebo něco poučného – jednoduše nepouštíme nic
- Ušetříme za další rozbitý tablet 🙂