Ano – jsem závislý na jídle. Ale to je každý ne? Ale závislost je definována jako opakování jednání, které mi škodí. A přesto se k tomuto jednání vracím.
Já naštěstí netrpím vážnou závislostí na jídle, pouze jídlo studuji. Ale protože v sobě závislost mám, velmi dobře chápu lidi, kteří zajídají své problémy.
Ženy, které trpí poruchami příjmu potravy. A protože je to s jídlem ještě složitější než s drogami či alkoholem, protože jíst musíme, abychom byli živí, nad jídlem přemýšlím často. A často chybuji a jím med. A neměl bych.
Jenže je tak sladký. Proč to sladké v životě je vždy špatně? Proč nám věci, které jsou krátkodobě velmi pozitivní ve finále ubližují a věci, které nejsou tak lahodné – brokolice, saláty, okurky hadovky, zelenina všeobecně – proč nám ve finále dělají dobře?
A to platí s jakýmkoli jednáním. Z mé dlouholeté zkušenosti a meditaci nad různými životními postupy jsem došel k obejvu, že cokoli, co přináší výsledek rychle, je v důsledku špatně. Jak to říká mistr Yoda v Hvězdných válkách – temná strana síly je pouze rychlejší, ne silnější.
Jakoby všechna ta čokoláda, smažené chipsy, párky, klobásy, grilované naložené krkovice a tuny přísad, které v současnosti přimícháváme do potravy, byly onou temnou stranou. Je rychlejší, jazýčku zachutná, ale střívka pláčou a mozeček si pak rochňá v depresičce.
Jak už vím a psal jsem – jde o dopamin. Mnoho lidí zajídá nudu, stres, deprese. Nuda je nedostatek dopaminu v mozku – neschopnost se soustředit a namotivovat se k nějaké akci. A tak si sedneme k televizi, kde si pustíme nějaký akční film. Mozek se do dvaceti minut stává součástí děje filmu. To začne vyplavovat dopamin. A k tomu krásně smažené chipsy – a je to tam. Lahoda, nádhera, dopamin se valí, nuda není. A bum bum – co jde nahoru, musí dolů. A hlouběji.
V současnosti hřeším medem, ale některé dny se dokážu ubránit a celý den jedu nízkosacharidově. Nejjednodušší je nemít doma nic, co není zdravé. Sice pak na výpravě do ledničky zapláču, protože bych si jednoduše něco dal, ale když není, tak není. Někdy přijde chuť na tu zmrzlinku nebo čokoládu. Ale není.
A tak jím podle mého názoru asi dlouhodobě nejlépe v životě. A dělá mi to všeobecně dobře. Na břiše už téměř žádný tuk. Místo 117kg teď aktuálně 87. Lépe se mi hýbe. Nemám vůbec rýmu, kterou jsem trpěl od malička – nebyla to rýma, ale alergie na nevím kterou potravinu. Do schodů vybíhám, na kole se vyřádím a dokonce pořád ještě stíhám doběhnout syna. Ještě tak dva roky – pak už ho nedám.
Jídlo – zdraví. Pohyb – svoboda. Obojí točí vzestupnou spirálu pro mozek a bytí v klidu, pohodě, pozitivní mírně vzestupné cestě životem.
A hurá na brokolici. A salát.