Když mluvíme, říkáme “moje” tělo. Kdo je já?
Když se snažíte meditovat, což si mnoho lidí stejně jako kdysi já představuje jako vypnutí myšlenek, kdo se snaží myšlenky vypnout?
Existuje tedy “ten”, který vypíná myšlenky. A pak existuje cosi, co myšlenky generuje. Ať je to mozek, nebo podle nějakých teorií samotný vesmír a mozek je jen přijímač myšlenek – je to jen generátor myšlenek.
Čili moje teorie je následující. Když říkáme “moje tělo”, víme, že nejsme naše tělo. Naše tělo je ten druhý.
Naše tělo je totiž ten druhý. Ten, který generuje myšlenky. Ten, který hodnotí. Ten, který má strach. Ten, který má ego. Ego je potřeba pro rozmnožování, abychom se jako samci mohli naparovat před samicemi. Stejně pak se samice natřásají před samečky.
Jsme natolik provázáni s naším tělem, že věříme myšlenkám, které naše tělo generuje. Máš hlad. To říká tělo. Ale komu to říká? Kdo se může rozhodnout se najíst?
Jsme řidiči v tělech. Těla jsou náš biologický vůz.
Ale jak nejlépe popsat řidiče těla? Duše? Co je duše?
Má odpověď. Jsme pozornost. Jsme svobodná vůle. Jsme fraktál “boha”, “vesmíru”, “všehomíra”. Fraktál znamená nekonečně malá část, která ale obsahuje celek.
Lidskou řečí se velmi špatně sděluje tento koncept. Ale stačí ztišit myšlenkové proudy v mozku a nevěnovat jim pozornost. Kdo je tedy ztišil?
Nejsme naše ruka. Nejsme náš mozek. Ani noha. Ani duše, kterou jsem si představoval maximálně jako rybí měchýř.
31 let jsem luštil tuto hádanku, abych došel k uspokojivé odpovědi, která bude popsatelná a sdělitelná.
Věřím, že stejnou odpověd má každý v sobě. Ale pokud jste dosšli k lepšímu nebo jinému popisu toho, co se ve škole neučí – tedy KDO JSEM? – napište do komentáře, k čemu jste došli.