Tvořte, kreslete, hrajte na flétnu a bubny. Já to dělám - sice občas, ale venku je škaredě, a tak momentálně venuju svoji kreativitu své vášni - informačním systémům. Kdyby mi do hlavy vtloukali - nikdy z tebe nic nebude, nic neumíš a nejde ti to, tak možná sedím u pásu. Nebo bych už seděl v nebi. Kdo ví.

Když jsem viděl obrazy Pabla Picassa – ou šit. Hrůza děs a katastrofa. Co to je? Za to někdo platí?

Nelíbilo se mi kubistické umění a nelíbí se mi do teď. Radši bych osobně nějaký Airbrushing vymalovaný fantasy plakát.

A o tom to je. Každému se líbí něco jiného. Líbí se vám v kostele? Mě ne. Baronkí načančanost? Jednoduše to nejde přes moji jednoduchou hlavu.

A o tom to zase je. Každý je jiný. Každému se líbí něco jiného. A subjektivní hodnocení tvořivé činnosti je v naší školou posedlé společnosti na denním pořádku. Když se to líbí paní učitelce, musí se to líbit mojí osobě.

A takto jsme vychováváni. Kdosi řekl, že Picasso je mistr nad mistry, a tak žereme jeho obrazy. Za Monu Lisu bych osobně dal možná tisíc korun – a to jen tehdy, když by mi chyběl kalendář na záchod.

Jednoduše se mi takovéto umění nelíbí. Mám rád graffiti a hip hop 😉 A co? Osatní zase toto považují za příšerné vyjadřování osobní kreativity.

A přitom je nejdůležitější ona cesta. Ono vyjadřování osobní kreativity. Jediné, co kreativitu brzdí, je strach. Co si ostatní pomyslí? Nejsem dost dobrý. Neumím to dost dobře. Budou se mi smát.

Ať si ostatní vyjádří svou kreativitu svým způsobem. Někdo peče dorty a někdo balí holky. Ke všemu je potřeba určitá míra kreativity. Tvořivosti. A proto má někdo skvělé dorty a někdo skvěle působí na ženy.

Škola zasévá do našich duší strach. Známkuje naši kreativitu a tím ji ničí. Já jsem zůstával kreativní dokonce ve škole. Ono vymyslet nejlepší způsob, jak obejít písemku u konkrétního učitele je totiž velká zábava.

Tenhle se dívá do lavic, tak to strčíme do kalkulačky. Tenhle dělá skupiny A,B,C tak se popřehazujeme, aby seděli počty lidí ve skupinách, ale abysme psali vždy dva vedle sebe stejnou skupinu.

Toto mne jediné ve škole bavilo. Jednoduše kreativně napadat zažitý systém. Žít v realitě. Jak se píše v knize čtyřhodinový pracovní týden. Naučte se pravidla systému a pak jich využijte pro sebe. Jak se to dělá mnohdy u daní, a proto bohatí daně neplatí – protože umí obejtí systém nařízení, který mnohdy sami tvoří.

A to je jediné, co nás odliší od přicházející umělé inteligence. Alepoň prozatím.

Komentáře

David Strejc

V Rusku jsem nebyl, ale za svých 35 let jsem už něco viděl. Mám dvě skvělé děti, rád nosím malého v Manduce, mám diagnostikované ADHD a GAD, ale konečně žiju.