Přes zimu jsme doma dělali bordel a teď budeme uklízet. 2 aktivní kluci, doma, venku hnusně. A já nemám vždy náladu je kontrolovat, co zrovna dělají. A tak někdy kreslili po zdech, jindy na těch zdech skončil nějaký kousek zmrzliny či ovoce, co někomu odpadlo.
No jo no, to je tedy fakt tragédie. Špinavé zdi. Tak jsem se s tím musela nějak smířit. A jelikož pozvu domů i naprosto neznámé lidi, tak jsem se musela smířit i s tím, že se to třeba někomu cizímu nebude líbit.
No ale k jádru. Včera ráno jsem se probudila, nikam se mi nechtělo. Je vedro a tak říkám Domovi, že bych chtěla vymalovat. On byl nadšený, já trochu v rozpacích, jak to s dvouma klukama zvládnu.
Musím napsat, že to je tvrdé mindfulness v praxi. Na zemi barva, jedno dítě do jí hrábne, druhé si vezme váleček a celý ho tam namočí. Trvalo mi asi 4 minuty, než jsem se smířila s tím, že prostě bude bordel a že pak prostě budu ještě uklízet.
A pak jsem si uvědomila, co to vlastně všechno je. Nedostatek času. Měla jsem v hlavě nějaký blok, že nemám dostatek času, že prostě musím stále někam pospíchat. V klidu jsem se uklidnila a začali jsme.
S Adamem jsem to bohužel nedala. Věřím, že existují maminky, které malování s 1.5 letým dítětem dají, já ještě tak vyklidněná nejsem. Ale co bych neudělala pro fotku, takže je tam máte oba. 🙂 S Domem to bylo lepší. Ten maloval a bavilo ho to. Když jsme namalovali druhou zeď, tak mi říká:
“Mami, tohle je O a I.”
Jukla jsem na něj a říkám, jo. To máš pravdu a malovala jsem dál. Za chvilku se otočil a povídá a tohle je G. Jukla jsem a přemýšlela jsem, jestli mám využít příležitost k “učení”.
“Dome, chceš ještě nějaké písmenko znát?”
ticho…
Tak jsem mu vnutila ještě D, aby věděl, jak se píše jeho první písmeno ve jméně.
Já jsem šťastná, že máme vymalováno, Dom byl rád, že maloval se mnou.
Já bych nazvala unschooling prostě životem. Žij a všechno co potřebuješ přijde samo.