Náš mozek má tendenci automatizovat. A zautomatizované věci jako je jízda na kole, řízení auta, vystupování na známé stanici nevnímáme. Jsou řízené rychlým mozkem. Jsou natolik automatické, že se nám do nic těžko vstupuje.
Zautomatizované procesy v mozku jakoby zmizí. Nemusíme je vnímat, nemusíme se jimi zabývat.
Co když ale zautomatizovaný proces není již potřeba, nebo nám naopak škodí? Co když máme vystupovat o dvě zastávky dříve, protože jsme změnili práci? Co když chceme přestat pít alkohol, ale je pro nás automatické chodit po práci do hospody?
Co když se hádáme s naším šéfem tak nějak automaticky? Existuje technika, kterou se již dlouho učím, kterou bych ale skutečně chtěl umět a stále se plně nedaří.
Jedná se o uvědomování si svých činů v daný okamžik. O pozornosti na danou chvíli. Pro mne osobně je to ještě o kousek těžší, protože ADHD není úplně kamarád s technikou mindfulness, jak se tato technika nazývá odborně.
Plout v jiných vesmírech mi přirozeně jde velmi dobře, ale být tady a teď je jaksi pro můj mozek velmi nepříjemné, nudné a nechtěné. Pokud se tedy nejedná o nějakou ultra zajímavou činnost, jako bývalo kdysi hraní počítačových her, kde se mozek vytočí do maximálních obrátek, odpálí sudy se zásobami dopaminu a začne si chrochtat v záplavě extáze. Ta trvá pár hodin a pak nemůže, mozek jeden urychlený, spát.
Uvědomovat si, jak reaguji na svého syna, jak mohu být nepříjemný, aniž bych úplně chtěl. Uvědomovat si, že nemusím udělat to, co mi mozek v danou chvíli rozkazuje a k čemu je připravený, protože si za pár set opakování dané činnosti již zvykl a natrénoval se.
Největší problém v současné době mám s otevíráním iDnesu. Jsem tak navyklý a mám tak hluboko zafixováno, že když mám dvacet vteřin času, můj mozek udělá ctrl + t, i, enter – za cca 0.4 vteřiny. A rázem čtu nadpisy a scrolluju dolů na stránce – a pak si někde za půlkou indexu iDnes uvědomím, co to zase vyvádím. Neproduktivní činnost, kterou dělat nechci. Tak web zavřu.
No, a tak s tím mým rychlým mozkem zápasíme. S iDnesem vyhrává, ale s agresivitou jsem ho celkem ovládl. Protože rychlý mozek jezdí na rafinovaný cukr a další urychlující látky, pomohlo mi změnit jídlo. Pomáhá cvičit. Pomáhá všímat si. A protože jsem rád hrál hry na nejtěžší úroveň, asi mi život nadělil mozek obohacený o stabilně zapnutou ultra rychlost – ADHD.
Ale jak teď píši tento článek, jsem docela rád, protože bych se pravděpodobně nudil někde za stolem kanceláře ve firmě, kde bych tak úplně být nechtěl, jezdil o prázdninách na dva týdny dovolené na Kanáry a v zimě na dva týdny lyžovat. Prožil bych asi standardní život v něčem, co Kiyosaki nazývá krysím závodem.
A tak díky za sice trochu šíleně zrychlený, ale zajímavý život svému podivně nastavenému mozku s přívlastkem ultrarychlé ADHD.