Opět mne ovládl můj mozek. Místo abych já ovládal jeho. Jedl jsem si svojí ketogení dietu a pak jsem si dal jen jednu meruňku. Že to bude všechno v pohodě mi mrcha mozek mozkovič tvrdil. No a z meruňky ve finále byl po ránu med a ananasy a ovoce všeobecně.
V kombinaci s kávou, kterou piju kvůli dopaminu, protože neberu ani Ritalin ani Aderall, je cukr smrtelný. A je naprosto jedno v jaké formě přichází. Jestli je to glukóza, fruktóza, sacharóza či jestli je z ovoce, chleba, snickers tyčinky nebo zmrzliny. Jednoduše mi včera bylo dost zle.
Místo aby mi cukr energii dodával ji bere. Chtělo se mi večer spát. Byl jsem celý den protivný, neměl jsem energii na psaní, neměl jsem chuť do práce. Chtěl jsem ničit a bořit, děti mlátit a kdo ví co ještě. Jen proto, že mi kvůli cukru kolísala hladina cukru.
A proto jsem dnes od rána zpět na své ketogenní stravě. A i když mi bude zase pár dní trvat se z cukru dostat, trénuju se. A už mozek nepustím ke kontrole.
Ale celý tento příběh mne dovádí k jasnému závěru a cíli sdělení. Představte si, že se umíte ovládat. Představte si, že jste sami sobě pánem. Kolikrát jste si řekli – budu cvičit. Nebudu jíst sladké. Nechci si kupovat předražené nesmyslné věci, abych se zalíbil ostatním.
Nechci kouřit. Už nebudu pít alkohol. Budu jíst zdravě. Změním práci a půjdu tam, kde mi bude líp. No a takhle se dá pokračovat do nekonečna – ale mozek vyhrává. Klidně bych si osobně nechal vyoperovat centrum potěšení v mozku. Protože z mé zkušenosti je potěšení vždy krátkodobé a z dlouhodobého hlediska nám škodí.
Kolikrát jsem si napucal bříško v mekáčkovi a slintal si v tu chvíli, když do mne padaly výborné kusy hamburgříku a big mekáčka a hranoleček vysmažených, přesolených, aby mekáček prodal více lahodné lehké kokakoličky s aspartámkem. Miamíček miamáček.
A pak to vedle zacpat KáEfSíčkem a je to. A za deset minut po skončení obžerných hodů se mi chce zvracet. Ale zvracet nejde. Asi přidávají do papáníčka nějakou specialitku, aby se neříkalo, že se z jejich dobrot zvrací. Už jsem tam nebyl dost dlouho a natolik se ovládám, že už nepůjdu. Pak má dieta pokračovala vynecháváním chleba – také boj na mnoho měsíců. A už jsem zvítězil. Pak sladkosti. Jejda Snickerska – kolikrát do mne zaplula?
Takže boj nad rafinovaným cukrem jsem také nějak zvládl – už tyto dobroty téměř ovládám. Ale zlákalo mne ovoce. A rychlý cukr v něm. A nestálo to za agresivitu, nesoustředění, naprosto vyčerpanou energii, kdy se opět přidaly lehké úzkosti a všeobecně odporný den. Z cukru.
No a pak tu máme kamarády nikotína, alkoholek, nějaké jiné a tvrdší dobroty jako maruška, koksík a peříčko a podobné. Dále na nás útočí ajfouníčky, Hugo Bossů, krokodýl od La Coste a další nesmysly. Dále počítačové hry, sezení před televizí, lajčíky na fejsbukyně, nekonečný proud vzrušujících informací.
A mozek si chrochtá. A rochňá se. A lebedí si. A kila rostou. A deprese roste. A úzkosti rostou. A agresivita roste. A podrážděnost roste. A kde že je ta posilovna, tak tam zkusím na chvíli chodit. A mrcha mne zase ukecala, abych přestal, protože to bolí a je to nepříjemné a smrdí to tam a nechci vypadat jako ti nabušenci. A opět zpět na gauči s mekáčkem v ruce, ovladačem plejstejšna, brambůrkama a pivíčkem a ráno hurá nakupovat do šopinkcentra.
A šup pro půjčku aby se mozek nabažil skvělé dovolené v thajsku, na kterou sice nemám, ale je ólinklusif.
Základ je, ovládnout své touhy. Umět říct svému mozku jednoduché ne. Ne – žádný mekáč, televize, půjčka, plejstejšn. Makat budeš. A já tě budu kontrolovat. Budeš prostě makat. A nejen dneska. Budeš makat i zejtra. Budeš makat. Co že to slyším?
Výmluvy typu – ale dyť si na tom světě musím přeci užít, když už jsem tady. Nestačilo ti milý mozku výše popsané? Deprese, úzkosti, agresivita, nespavost, dluhy, stres, zvracení a kdo ví co všechno? Chceš potěšení? Mazej pod studenou sprchu a utužovat režim jak říkáme se synem. Pak možná dostaneš brokolici. Už mne nezajímáš mozku. Já jsem pán a né tvé centrum nucleus acumbens. Takže zmlkni a makej.