Byl jsem nucen číst knihy od Naomi Aldort a poslouchat doma Katku z Nevýchovy. A pomalu je respektuju. Jenže taky dokážu na Dominika zařvat. A to pořádně. Nejsem ženská a přes slunce v duši, které bych tam chtěl mít každý den celý den, jsem někdy jednoduše muž, chlap, bojovník, lovec, dravec. A vychovávám dva lovce, dravce, bojovníky ze staré Sparty.
Nevím, jestli je to správné, ale já jsem se pral. Když jsem se díval na ultimátní zápasy, cítil jsem tu agresivitu a chuť do boje. A proto když mi dvě ženský vykládaj o tom, jak dělat dětem ťuti ňuni a sluníčko v duši, respektuju to, ale neschvaluju na 100%. Zkuste se taky neustále všude domlouvat. Nebojovat o holý život. Domlouvá se s vámi neustále váš šéf? Nebo vy, jako šéf, děláte ťuti ňuni podřízeným, kteří nechodí do práce? Jak se spolu příště dohodneme? Jak by ti vyhovovalo příště nepřijít do práce?
Výše zmiňované způsoby výchovy mi ale skutečně pomohly. Pomohly mi v pochopení, že chyba je z devadesáti procent na mé straně. Já chci něco po Domovi. Já ho tlačím. Já chci často prosazovat svoji vůli. A pomohly mi snížit prosazovaní mé vůle. Pomohly mi zastavovat se a říct si – co to chci po svém synovi za nesmysl? Proč ho nutím jíst jídlo, když sám jsem nesnášel nucení do jídla, které mi nechutnalo? Pomohlo mi zastavení a forma podobná meditaci – odpoutání se od svých myšlenek, názorů a snaha o pochopení tříletého kluka, který je velmi vyspělý, takže ho až moc beru jako dospělého. Má právo na své fňukání. Má právo na své objevování světa, a proto vím, že ještě hodně věcí půjde v rozbitém stavu do popelnice.
Ale pořád si myslím, že potlačit základní instinkt chlapa – bojovníka, který musí zaopatřit rodinu, je trochu šílený trend dnešní sluneční doby. Jakpak by se asi chovali chlapci – synové sluníčkových maminek, když by nedej bože vypnuli proud? Žijeme v přecivilizované době. A proto si občas zatím nechám pár základních zvířecích instinktů, kdo ví, kdy se mi můžou hodit. A mým synům také.