Koukám z okna a zrovna von. Zrovna ten, kterej vypadá na holohlavýho drsnýho magora, kterej bude mlátit všechny v okolí. A bude bydlet se mnou na pokoji.
Přišel a byl docela v pohodě. První dojem klame. A čím dýl jsme spolu bydleli – ještě s náma bydlel celkem vtipný gambler, tím víc jsme se v noci smáli. Sestřičky někdy v noci musely hrozit, že bude přestupeček.
Bohužel byl Matouš drsnej až moc. A jednou řekl, že už se do blázince nevrátí. Že je tam poprvé a naposledy. Že když ho to nevyléčí, má doma zbraň a v lese za jeho domem je dobrý místo. Ale tak se v blázoši občas mluví. Je to psychicky hodně náročné prostředí – napůl schválně, napůl mřížema a prostředím.
A tak jsme spolu žili náš bláznivý život asi dva měsíce a odcházeli jsme ve stejný den. Před odchodem ale Matouš všechny bavil, byl celkem oblíbený dealer cigaret, pomáhal druhým a dával cigára na dluh – cigáro je v blázinci možná stejně cenné jako ve vězení. Já naštěstí nekouřím.
Nevím co přesně bylo v Matoušově duši a hlavě špatně, ale po odchodu to jako téměř každý udělal znova. Nevěděl toho dost o hrozbách alkoholu a stavu své psychiky – jak je těžké se dostat z psychických problémů ven.
A tak mi cirka po roce napsala jeho sestra, že je Matouš mrtvý – myslel jsem, že se zastřelil jak říkal, ale oběsil se.
Je to důkaz. Důkaz, kterým chci ukázat na fakt, že psychické nemoci jsou enormně nebezpečné. A zneužívání alkoholu se léčí na psychiatrii.
Alkohol ulevuje od stresu, úzkostí, depresí a tato látka ulevující na chvíli od psychických problémů stojí dvacet korun za plechovku, je dostupná všude a vždy, ale mozek nedokáže rozlišit, že je smrtelná. Mozek si pouze snaží ulevit.