Co to ta matka zase mele. Já tu vymejšlim jak dobýt planetu, včera byla párty, je mi blbě, venku to nesnášim, protože je to tam málo hardcore, tek, hi-tech a ještě by na mě svítilo slunko a bylo mi vedro. Mám rád chládek a tmu hezky zalezlej v jejím bytě na gaučíku. Temnota mne přitahuje – jaký maličkosti? Jedině vydělat miliardu dolarů má přece na tomdle světě nějakej smysl, ne? Co jinýho tady? A pokud možno to vydělat za tejden . Ráno v pondělí začít a v pátek už slavit jak je ta tučná miliarda pěkně na účtě. Jo jo – to je jediný, na čem záleží. Pořádný prachy. A pořád víc.
Tak tohle si přesně pamatuju. Takhle jsem uvažoval, když mi opravdu nebylo dobře. Doba oněch sto deseti a více kilo, temnota, žádné chození ven, pouze počítač, jídlo hezky a řádně smažené s tatarkou a hranolkama. Nebo mekáček. A pořád víc a víc. Všeho. Ať to teklo, dýmilo nebo to směřovalo na účet. A klidně směrem z účtu. Miliarda přece bude, ne?
Konečně vím, že můj chudák mozek jenom hledal dopamin. On pořád a pořád hledal dopamin, protože ho chudák neměl. Junk food čili hnus jídlo – to dodá dopamin. Brambůrky, coca-cola. Nejsem si jist, jak cukr simuluje činnost dopaminu, ale taky tipuju, že ji simuluje dobře. O alkoholu nemluvím, tam je jasné, že mozku dává slast – a pak si bere daně a vybírá vysoký úrok.
O deset let později. Sedím venku s klukem, o kterém jsem už psal a který si chodí k nám hrát s Dominikem. Hrajeme na elektronické varhany na zahradě pod sluncem, je podvečer. Klid, pohoda, mozek se učí a trénuje pravou hemisféru hudbou. Malý Adam miluje, když se může procházet po varhanech – zázrak vydává si svoje zvuky a děsně ho to baví.
Když v tom dostanu balíček. Zázračný to balíček, který jsem si objednal. A v něm tyčka, klávesnička a baterčička, respektive se tomu nadává po modernu – power banka. A tak vezmu tyčku, jejíž původní účel je selfie tyčka kombinovaná se stativem a začnu si hrát. A hraní znamená hackování. Do tyčky nacpu telefon, připojím přes modrý zub klávesničku a telefon nabiju ze šťávobanky.
A jsem v sedmém nebi. Vyrobil jsem si ideální ultrapřenosný skorolaptop, můžu na tom psát všema devíti, je to nastavitelné, tyčka dokonce skvěle slouží k tomu, k čemu ji Číňan vymyslel – ultranádhera. A starší syn to hrozně chce. A já mu to nechci půjčit. Je to táty! Táta si vyrobil hovadinku za pár korun a je na sebe děsně pyšnej, že si nemusí kupovat laptop, je ultramobilní, může natáčet sebevidea a vůbec se cítí na vrcholu.
Tyčku jsem si pyšně vystavil na pracovní stůl, mobil už má svůj domeček, dokonce i když mi to ztěžuje telefonování a teď se na svoje udělátko koukám a jednoduše mám z té hovadinky radost. A to velkou! Momentálně mi může miliarda dolarů vycpat polštář.
Co všechno ten dopamin nedělá … no hrůza pomyslet.