Žijeme spolu doma. Nechodíme do kanceláří, hospod a máme se rádi. A dokonce se hádáme. Bojujeme spolu. Jsme rodina bojovníků – každý chce mít svůj prostor, pravdu, přetáhnout ostatní na svou stranu. Dokonce náš osmiměsíční Adam už umí vykřičet do světa, že se mu něco nelíbí.
A proto naši rodinu miluju. Jsme jiní, jdeme tak trochu mimo proud. Chodíme naboso. Máme jiné názory na život než většina současného národa. Chceme žít spolu a svobodně. Rozvíjet své schopnosti a znalosti o zdraví, životě, podnikání, férovém marketingu, duchovních aspektech života, pochopení sebe a druhých.
Nejsme úplně harmoničtí, jsme dynamičtí. Máme rádi akce. Náš syn hltá život okolo sebe, jde rychle kupředu a jeho mladší bráška je snad ještě rychlejší. To nám přináší mnoho starostí, které se snažíme zvládat. Bez neustálého studia, sebereflexe a touze po zlepšení sebe sama bychom zapadli do starého modelu výchovy a vzdělávání, ve kterém jsem já osobně byl jako dítě velmi nešťastný, vystresovaný a žilo se mi těžko.
Vždy jsem snil o svobodě. Svazovala mne osmihodinová pracovní doba, povinnost někam docházet, odpovědnost šéfovi nebo odpovědnost za své zaměstnance. Momentálně žiji svůj sen. Pracuji tehdy, když můj ADHD mozek cítí, že je třeba pracovat. Starám se o nádherné kluky, které mám se svojí dokonalou ženou – pochopil jsem, že dokonalost je jen a jen můj pohled na svět.
Přestal jsem se bát budoucnosti, zvykl jsem si na klid našeho domu. Mám mnoho plánů na vylepšení našeho společného prostoru – našeho domu, pracovny, herničky, zahrady. Pustím se do feng shui, rád rodině uvařím. Nežehlíme prádlo, nejsme navonění a vymydlení šampóny, a přes to se milujeme svým vlastním krásným způsobem.
A to jsme s mojí ženou naprosto rozdílné osobnosti, kdy ona vnímá svět takový, jaký je a já žiji především ve svém vlastním vnitřním světě. Postupně si na tuto skutečnost zvykáme a jsem vděčný, že se snažíme oba pochopit jeden druhého.