Strach, hrůza, děs a katastrofa aneb jak strašíme děti a také sebe
Hrozně moc tě miluju. Jsi strašně krásná. Šíleně po tobě toužím. Děsně se mi líbíš.
Podle mé zkušenosti je jakýmsi prapodivným způsobem náš mozek a myšlení navázáno na slova, která používáme. Pokud mluvíme k sobě a druhým lidem pomocí výrazů obsahujících jako základ slova strach, hrůzu, děs a šílenství má podle mne náš mozek tendenci strašit se a bát se všude, kde jen může.
Ale od začátku. Začínáme již ve školce klasickými pohádkami. Třeba o Smolíčkovi. Pohádka dobře dopadne, ale které dítě by nemělo strach z jeskyněk stepujících v temné zimě před obydlím jelena a skřehotajícím a žadonícím o vpuštění do světničky? Mnoho klasických pohádek je založeno na strachu. Pokud otevřeš, sežerou tě. Již od malička lišky žerou koblížky, otesánci své rodiče, ježibaby jsou upečeny, což je obzvláště vypečený způsob zmaření života. V jiných klasických dílech jsou k nalezení další vychytralé způsoby jak dětem představit hrůzy světa.
A pak na nás začnou mluvit rodiče. Máš tu hrozný binec. Jsi strašně otravný. Děsím se tvého vysvědčení. Máš děsnou chřipku. Já z tebe zešílím. Já se z tebe zblázním.
Řekli jste si někdy tuto větu – tohle se nikdy nenaučím? A dopadlo vaše učení úspěchem? Dali jste totiž mozku, a tím pádem sami sobě, první a největší bariéru. Ve skutečnosti se informace pro mozek přeložila do – tohle se naučit nechci, bojím se toho, bojím se, že je na mne věc moc složitá.
Strach je nejmocnější negativní ovlivňovač lidského myšlení. Za pomoci strachu se výborně prodává pojišťovnám, firmám zabývajícím se zabezpečovacími systémy, prodejcům střelných zbraní a pod. Formulace typu nespoléhejte se na … podprahově vytvářejí strach. A prodávají. Na strach jsme zvyklí už ze školy – ať nedostaneme pětku. Straší nás politici, komentátoři a televizní noviny.
Strach býval i můj zabiják. Šel po mne dnem i nocí. Hlídal a vysával poctivě co jen mohl. Od energie přes peníze až po zdravý rozum.
A dnes? Přijdu o všechno? Vyhodí mne! Přistanou ufoni a vykradou mi dům. No a? Už se mi někdy splnilo přesně to, nač jsem ve strachu myslel a vytvářel si v hlavě? Za celý život si troufám tvrdit, že téměř nikdy. A přitom jsem tolik času naplno věnoval vymýšlení katastrofických scénářů? Stovky a stovky hodin života v temnotě své mysli.
Zamysleli jste se někdy sami proč se strašíte? Přináší vám strach pocit bezpečí? Potěšení? Máte rádi horory svého života?