Výchova dvou kluků
Dominikovi jsou tři roky a Adam má osm měsíců. Viděli jsme Nevýchovu, byl jsem donucen si přečíst Naomi Aldort a dokázal jsem přečíst pár stran Respektovat a být respektován. O výchově jsme měli na můj vkus už dost rozhovorů – a někdy místo rozhovoru šlo o tvrdou výměnu názorů s ozvučením přepnutým na maximum. Nejvíce mi ale dala idea, která říká – žena nemůže vychovávat kluky. Kluci nebudou mámu respektovat. Mámu potřebují na mazlení, ochranu, jídlo. Ale tvrdou hranici, křik při zacházení za hranici a drsné chování, kluk očekává a respektuje od otce. A proto si mnohdy se ženou nerozumíme. Ale já sám jsem byl vychováván maminkou a vím, že jsem ji nerespektoval, dělal jsem vůči ní co jsem chtěl a všeobecně jsem měl respekt jako malý pouze k tátovi.
Jako mladý jsem si myslel, své děti budu pořádně mlátit, protože mě mlátili málo, budou chodit do klasické školy, školky a prožijí život, který jsem měl tu neblahou čest prožít já. Říkejme tomuto životu česká klasika. Takový smažák s tatarkou a hranolkama bez majonézy. Možná dokonce s bramborem. A ve školní jídelně žemlovka. Budu chodit na třídní schůzky, smát se tomu, co můj syn provádí a dělat doma bububu.
Jsem skutečně enormně vděčný mé ženě a tomu, kolik času věnovala studiu, sbírání informací a celkově starosti o to, aby naše děti nemusely procházet tím, čím jsme jako klasicky vychovaní z osmdesátých a devadesátých let, procházeli my dva. Zapomínám na slovo výchova jako na slovo, kdy tlačím svoji vůli svým synům. Snažím se, i když s obtížemi a stále s respektem k Naomi Aldort, vychovávat především sebe.
Dom a Adam jsou mým obrazem. Vychovávám je svými činy. Slova znají ode mne. Jejich chování je mým chováním. Když se mi na nich něco nelíbí, určitě to dělám já sám, a proto se mi jejich chování tolik nelíbí. Dívám se do zrcadla a nastavený obraz se mi nelíbí. Někdy se mi i hnusí. Třeba vřeštění. Gramofonovou desku umí můj větší syn dokonale. Zhruba dvacetkrát zopakovat – dáš mi mlíčko? – to chce vytrvalost. Někdy si říkám, že mučení u Mengeleho je lepší varianta 🙂 výchovy.
Ale k pointě
- Moje děti nebudou chodit do klasického hlídání dětí trvající od tří do osmnácti či pětadvaceti let nazývaného škola a školka. Místo školky jsou s námi, protože naši životní filozofii jsme upravili tak, aby oni nemuseli sedět rovně jako pravítko v lavici, mlčet, bušit si do hlavy data, o která nemají v onu chvíli zájem, být zavření ve čtyřech zdech.
- Naše obě děti nosíme v Manduce a šátku. Jejich rozvoj je podle mého názoru a informací, která jsem měl možnost číst a studovat, mnohem rychlejší. Adam v osmi měsících chodí kolem nábytku a je ještě rychlejší než byl Dom. Vůbec jej nepovyšuji, neznáme jistě spousty mnohem nadanějších a vyvinutějších dětí, ale jednoduše je ve vývoji hodně napřed. Nošení je pro tátu krásné. Sám jsem miloval možnost sedět na tátovi jako na koni. A nošení na těle je pro děti naprosto přirozené. Věřím, že jsme jim tím dali dobrý základ
- I když to bolí, hledám chyby na sobě. Pořád je ve mě šílená touha dát Domovi na prdel. Místo abych ho seřezal, mu jen oznámím, že jeho chování ve mne vzbuzuje neuvěřitelnou agresi a chci ho zpráskat. On si z toho dělá legraci a já si ulevím alespoň takhle. Uklidním se a pomáhá mi to.
- Čtu knihy o vzdělávání a přemýšlím o názorech mé ženy, i když je často na první dojem zamítnu. Ale následně respektuji, kolik toho nastudovala a jak se věnovala, po celou dobu svého pobytu doma s dětmi, těmto otázkám
- Adama necháváme ocucávat všechno, co najde. Víme, že to potřebuje kvůli rozvoji mozku. Již Dominikovi jsme nechávali sahat na téměř všechno. Když Dom říká: „já sám, já sám“, už mu nebráním. Momentálně vím, že jeho mozek potřebuje zkušenost vysávání, malování i stříkání zahrady. Kompletní samostatné přípravy sekačky i se zapojením do elektřiny a následného sekání trávníku – upozorňuji že ve třech letech a třech týdnech.
- Studiem knih o výchově a vzdělávání dětí jsem poznal a pochopil více o lidské inteligenci, mozku, učení a pracuji, díky svým dětem, na sobě. Naprostá nádhera.
- Klasická výchova a klasický přístup k dětem produkuje klasické dělníky za pás nebo dělníky klikače za pás kancelářský počítačový. Naše děti si vyberou, kam půjdou. Žádné známky, žádných 5×8 v kanceláři jako vytoužený standard.
Výchova dvou synů je práce na plný úvazek, a proto jsem se začal kompletně a komplexně měnit. Chci a potřebuji více času na svou rodinu a práci, což mne dovedlo ke skvělému poznání v životě. V podstatě mne moji synové dovedli k mému snu o životě a tom, jak žít život. Nesedím v korporaci, v klimatizovaném open spacu, nechodím na neproduktivní a šílené meetingy a teambuildingy. Jsem svobodný se svou ženou a syny doma, můžu cokoli a kdykoli.Rodina mi přinesla štěstí tady a teď.