Přemýšlela jsem, jak tento článek popsat a napadlo mě, že třeba bude někdo další, kdo napíše, jak s tím pracuje a co pro to dělá.
Chtěla bych napsat o natlakování člověka a co to způsobuje.
VYŘEŠTE TENTO STAV NEJDŘÍVE V SOBĚ. CHYBA NENÍ NA STRANĚ DRUHÉHO ČLOVĚKA. JE UVNITŘ VÁS.
Začala bych dle mého názoru velmi důležitým bodem a tím je:
Předstíraná láska
Myslím, že toto je to naprosto nejčastější, co jsem ještě kdysi zažívala (a ještě někdy zažívám). Mohu uvést hned několik příkladů ze svého života.
1. Chodíte na 5×8 do práce. V práci jste relativně spokojení, máte tam přátelé s kterými se bavíte. Je vám tam celkem dobře. Dokonce tam třeba máte i člověka, se kterým tak trochu laškujete. Přijdete domů a někde není něco v pořádku. Cítíte v hlavě tlak nebo chuť vybouchnout. Někdy vyletíte na první našlápnutí a vlastně ani „nebyl důvod“.
Toto se mi dělo ještě kdysi dávno. Dneska už tomu bude více jak 9 let. Je to jakási nespokojenost uvnitř člověka. Mezi druhými, ideálně mezi cizími lidmi jsem se přetvařovala a byla jsem ta naprosto dokonalá, veselá, vždy v dobré náladě. Ale na druhou stranu, můj bývalý vztah byl v troskách. Tenkrát bohužel skončil. Mělo to tak být.
2. Když se mi narodil Dominik, tak jsem měla spoustu informací o tom, co se jak má a nemá. V 7 měsících jsem viděla Nevýchovu a následně se inspirovala dalšími knihami o výchově. Asi nejvíce Naomi a Respektovat a být respektován. V průběhu mi však do ruky přišly i knihy o vývojové psychologii, psychologii pro děti, medicínské knihy a spoustu spoustu dalších.
Jenomže změnit zajeté vzorce je velmi náročné. Šla jsem ven a snažila se chovat jako ta Naomi. Venku to šlo naprosto skvěle a přišla jsem domů, David něco řekl a já opětovně vybouchla. Jemu z toho pak nebylo dobře. A tak jsme se honili v nějakém kruhu a já stále nechápala, jak to ty ženy dělají, že jsou s dětmi od rána do večera a jsou spokojené a šťastné. (nemám kamery a nevím, jak fungují doma, na veřejnosti je vše úžasné) Já nebyla. Chyběla mi komunikace, chybělo mi intelektuální naplnění a nevím co ještě.
Toto, co výše v odstavci popisuji je stav, kdy člověk není rád sám se sebou. Nedokázala jsem si ten čas užít. Neuměla jsem být teď a tady a stále jsem myšlenkami plula někde naprosto jinde. Neuměla jsem být se svým dítětem.
Vím, že tento stav má spousta lidí. Proto o tom píšu, že i z tohoto pekla je cesta ven.
3. Nezvládala jsem dětský pláč a to vůbec. Dítě zaplakalo a ve mně to vzbuzovalo nejdříve vlnu záchranáře, kdy jsem hned letěla, abych zjistila, co se děje a ve chvíli, kdy pláč byl velmi dlouhý, tak to přecházelo do agrese. Tuto agresi jsem v sobě dusila. Ale i to prostě musí jednou ven a tak buď přišla chřipka a nebo jsem křičela na Davida.
Tak a tady bych se ráda zastavila. Jestli jste dočetli až sem, jak jste si určitě všimli, jak často jsem svoji frustraci vylívala na mém muži. David vypadá, že je splachovací, že mu je vlastně všechno jedno. Ale omyl. Když se takhle stala taková scéna tři dny za sebou. David čtvrtý den lehl v depresích. Jeho spláchnutí nebylo vlastně spláchnutí, ale držel si to všechno v sobě.
Přečetla jsem teď krásný komentář a tam bylo hezky napsáno, že se vám buď narodí bojovník a nebo kněz. Hned jsem si začala uvědomovat rozdíl mezi Domem a Adamem a i Davidem.
Co si myslím, že na toto funguje?
1. Můžete přestat předstírat:
To je ta nejjednodušší varianta. Chováte se tedy se stejnými vzorci, které máte v sobě za celý život uloženy. Pokud ovšem své dítě bijete, křičíte na něj nebo jej nějakým způsobem zastrašujete – čili na něj působíte autoritativní výchovou, nečekejte, že budete mít zdravé, šťastné a vyrovnané dítě. (respektive následně dospělého člověka)
2. Můžete začít po malých krůčcích měnit zajeté vzorce:
Je to běh na dlouhou trať. Já mám za sebou cca 3,5 roku, kdy jsem si poprvé uvědomila, že takhle to opravdu nechci. Co mi pomohlo? Jako první jsem si řekla, že budu o všech věcech, které mi budou vadit, že moje dítě dělá, říkat: „to mi vadí.“ Když jsem si uvědomila, že celý den opakuji jenom tuto větu, tak jsem začala jednotlivé zajeté vzorce měnit. Následně jsem dokonce danou větu změnila na emoci, kterou to ve mně vzbuzuje. Uvědomila jsem si, že věcí, které mi „vadí“ je více než dost a že se vlastně v mé přítomnosti nedá „dýchat“. Říkejme tomu UZAVŘENÁ SVOBODA.
Tento pojem bych teď ráda obrátila. OTEVŘENÁ SVOBODA, jak jsem si to následně pojmenovala, je něco, co nevím, jestli dokážu přesně popsat a tak vyjmenuji v bodech.
– vadí vám, že se vám partner nevěnuje?
– vadí vám, že vás partner podvádí?
– vadí vám, že s vámi partner netráví dostatek času?
– vadí vám, že děti ničí hračky?
– vadí vám, že děti nejdou spát?
– vadí vám, že jsou děti od rána do večera nahé?
– vadí vám, že dítě pláče?
– vadí vám, že dítě se rozčiluje?
– vadí vám, že soused je blb?
– vadí vám, že muž mlaská?
– vadí vám, že vás někdo pomlouvá?
– vadí vám….. (doplňte si svoje)
A další podobné nesmysly? Vadí vám něco na druhých lidech? A to i ve chvíli, kdy se vás to bezpodmínečně týká?
VYŘEŠTE TENTO STAV NEJDŘÍVE V SOBĚ. CHYBA NENÍ NA STRANĚ DRUHÉHO ČLOVĚKA. JE UVNITŘ VÁS.
No a když jsem si toho uvědomila, tak jsem si přečetla nějakou knihu (už bohužel nevím jakou, přečetla jsem jich moc a po pravdě všechny knihy obratem prodáváme, takže je doma nemáme). A tam psali.
Ve chvíli, kdy cítíte, že přecházíte uvnitř do emoce agrese, lítosti (většinou sebelítosti) či dalších, tak:
1. zkoušejte Mindfulness
2. racionálně si danou situaci vysvětlete:
– tento bod jde velmi těžko bez dostatečného množství informací. Dám příklad: „soused je blb“ a něco vám udělal, co ve vás vzbudilo emoce. Vžijte se do situace daného člověka a vnímejte, co všechno musel v dětství za omezení (svobody) mít, že se chová tímto způsobem.
U partnerů a rodiny je to o to intenzivnější, protože tam máte otevřené (nebo spíše zapouzdřené) emoce.
3. Doporučuji danou emoci rozhodně řešit, než ji zalít alkoholem nebo na danou situaci ještě více nadávat. Např. Pohádáte se s kamarádkou a cítíte v sobě agresi. Přijdete domů, říkáte to svému muži a on vás v tom ještě podpoří. Mluvit o problému, který máte, můžete ideálně s člověkem, který vám vysvětli, proč se tak daný člověk chová. Né s někým, kdo vám řekne… no udělala jsi dobře, vždyť ona je naprosto blbá, ona na tebe jenom žárlí, on má problém sám se sebou apod.
Každý člověk má svůj důvod, proč se daným způsobem chová. Vše jsou to nevyřešené emoce.
Toto jsou body, které pomohly mě. Velmi ráda je nějak doplním, když mi napíšete, jak dané situace řešíte vy.