Je toho teď mnoho, co bych měla napsat a nejdříve začnu dětmi a pak budu následovat dospělými.
Dominik je náš první syn a řeknu na rovinu, že byl taky jediný, u kterého jsme od začátku tak nějak tušili, že bude rychlejší, až tedy hyperrychlejší. Byl, už jsem o tom psala. Nastudovala a vyzkoušela jsem toho kvanta (psychologie, medicínské knihy, duchovní literatura, různé výživové směry atd.), až se moje cesty dostaly k nízkosacharidové stravě a svobodě vzdělávání. Dneska už vím, že právě tyto dva body jsou jedni z nejdůležitějších právě u dětí, kterým by psychiatr diagnostikoval ADHD.
Stále testujeme a zkoušíme. Dominik byl cca 4 měsíce na nízkosacharidovce. Naprosto vymizelo skřípání zubů a zlepšila se koncentrace. Už jsem si říkala, že máme vyhráno a že nás se nikdy žádné ADHD týkat rozhodně nebude. A tak jsme popustili uzdu. Ono, co si budeme nalhávat. Všude tolik lákadel a ostatní děti to mohou a já ne apod. Když má někdo alergii, tak mu je špatně po daném jídle, ale když mu vlastně „nic není“….
No a tak jsme popustili. Vrátili jsme se ke klasice, sem a tam nějaký ten koláček a nějaká sušenka a ejhle. Skřípání zubů je zpět. Jak málo stačí? Je to vůbec možné? Musím napsat, že jsem to takhle rychle nečekala.
Na jednu stranu jsem ráda, že Dom těmi zuby skřípe, je to pro mě jakási berlička, že mám stále co zlepšovat. Na druhou stranu mě bolí každé zaskřípání, protože sama vidím, jak vypadají zuby mého muže. A to je pouze jeden z příznaků, základ je ten, že bruxismus = úzkost.
Jako druhé jsem napsala svobodné vzdělávání. Nás se v tuto chvíli ještě netýká, protože povinná školní docházka je až od 6-7 let. Ale ono s sebou svobodné vzdělávání nese hlavně zbavení se starých paradigmat, což je taková velmi dlouhá cesta sama na sobě. Kdy se každý den můžete potýkat s jednotlivými strachy, které jsou do nás od dětství programovány.
– co z toho dítěte bude?
– nebude závislé, když bude týden v kuse u playstation?
– není pro něj hraní na PC stres?
– nestane se mu něco když líta sám po venku?
– dítě by mělo poslouchat!
– a nespočetně dalších, které se postupně vynořují.
A pak jsou tady samozřejmě ještě další lidé, kteří mají někdy potřebu hodnotit a sdělit vám své další obavy.
Už jsem si na své cestě více než jistá. Jak jsem psala, tak berličkou mi jest skřípání zubů mého syna. Při nízkosacharidové stravě jsme vyzkoušeli spoustu věcí. Neomezovali jsme u Doma technologie – opravdu došlo k nabažení a je schopný je sám vypnout. Dokonce i řekne,že ho to už nebaví. Ano, naučil se dobře pařit Minecraft a ještě i další hry a naučil se taky studovat na youtube. Zjistila jsem, že Dom je typ, který musí vše nejdříve dopředu nastudovat, než se do něčeho vrhne. A tento příklad samozřejmě není jediný.
Ale jak jsem na začátku slíbila, tak chci také mluvit o dospělých s ADHD. Mám takovou hypotézu. Neznamená, že je správná, ale osobně si myslím, že tomu tak je.
U dospělých velmi záleží na tom, zda se nezdravou stravou stravovali opravdu celý život nebo třeba jenom nějakou jeho poměrnou část. Protože právě to ovlivní i fakt, jak dlouho musíte nízkosacharidovou stravu dodržovat. Ti, kteří řeknou, že ji dodržovali rok a nic se nestalo, tak je možné, že to prostě pro ně byla krátká doba. Sekundárně ovšem musím napsat, že každý ADHD a tím jsem si na 98% jistá trpí výbuchy/emocionální nestabilitou. Ve chvíli, kdy se dostanou do stresové situace, což může být i třeba jenom drobný útok na jejich osobu, tak jdou okamžitě do protiútoku/emocionální kolísavosti. Což je nějaké trauma z dětství. To, lze odblokovat, ale bohužel v tuto chvíli opravdu nevím jak a ačkoli víme, že fungují meditace, bylinky a samozřejmě i tvrdé „drogy“ ve formě prášků, tak najít účinný způsob zbavení se zajetých vzorců a traumat z dětství v tuto chvíli nevím.
Jak jsem již psala, tak jsem zkoušeli i mnoho léčebných metod i těch alternativních.
Trauma tady ovšem neznamená, že by dítě někdo v dětství musel šíleně bít, zavírat do studně apod. Trauma u velmi citlivých dětí může být i třeba to, že byly šikanování ve škole nebo že jim něco nešlo, že byly ve škole vystavování dlouhodobému stresu. Každé dítě je jiné a ačkoli se mohou rodiče snažit, což si myslím, že každý tak dělá, tak nikdy nevíte, jak moc dané dítě některé situace ovlivní. Osobně si myslím, že každé dítě se rodí s jinou citlivostí. Ti, kterým je diagnostikováno ADHD patří mezi ty velmi senzitivní až hyper.
Toto téma by se dalo rozebírat ještě dlouho. Jako rodina stále zkoušíme a jsme na nějaké pomyslné cestě. A taky děláme spousty chyb, ale bez nich bychom nemohli stále růst.