Přes zimu jsem si trochu sáhla na dno. David se moc nezapojoval, protože vytvářel ve flow opětovně něco nového a já byla s dětmi vlastně téměř stále. Přes zimu je to o to horší, že jsem děti nemohla pustit ven. Byli jsme doma nebo jsme jeli na výlet nebo do herničky a nebo jsme byli venku, když zrovna nebylo fakt ošklivo.

Někdy na konci ledna jsme z toho natlakování jeden od druhého dostali chřipku. No, kdo by se divil. Každopádně každá nemoc nás vždy někam posunula a i tato nás posunula někam dále.

Já si uvědomila, že když na kluky jakkoli tlačím, tak se stává, že je naprosto zastavím a nebo vznikne agrese. Bylo to pro mě poměrně silné uvědomění, protože jsem si myslela, že už téměř vůbec netlačím. (velký to omyl).

Měla jsem trochu zvýšenou teplotu, ležela jsem v posteli. Davidovi nebylo dobře, tak ten spal 3 dny v kuse. Přijela nám na pomoc babička a pak i druhá babičky. Ještě, že ty babičky máme. 🙂

Chvíle, kterou jsem strávila konečně v posteli mi ovšem velmi prospěla. Uvědomila jsem si, že výčitky, křik ani vyhrožování nejen na mého muže, ale viditelně na nikoho neplatí. Když k tomu dojde, tak David vždy lehne, je více unavený a nebo v něm vznikne agresivita. Nejvíce jsem přes zimu „hudrovala“, protože už jsem potřebovala pomoct a David makal a makal.

Kdysi dávno někdo řekl: „změň sebe, změníš lidi okolo sebe.“ Je to tak. Ale trvá to.

Je pravda, že mi ještě někdy ujedou nervy a mám chuť bouchnout, ale pak se znovu vrátím k tomu, že jakýkoli výbuch udělá ještě věcí rámus a nebo způsobí skřípání zubů mých dětí. Je to někdy těžké si to přiznat.

Teď je venku krásně a Dom i Adam lítají od rána venku. Tohle počasí mi vyhovuje rozhodně více. Dom konečně přestal skřípat. Má dostatek pohybu, který jsem mu přes zimu nebyla schopná dopřát. Ačkoli další zima je ještě daleko, tak bych se ráda z té poslední opravdu poučila a již začínám vymýšlet aktivity, které budeme příští zimu realizovat.

S Davidem pracujeme z domova. V tuto chvíli máme děti na střídání. Já začínám od pěti od rána do cca 12 hodin, kdy usne mladší Adam a pak si Doma bere David a já jdu pracovat. Pracuji cca 2-3 hodiny a pak nechávám znovu Davida. Takto mi to vyhovuje i když někdy jsem večer už trochu unavená. Taky je vidět, že kluci jsou moc rádi, že mohou být s tátou. David, když je s nimi, tak spolu běhají, posilují, skáčou na trampolíně. Ale dneska si vzali s Domem i knihu o Star Wars a prohlíželi si. Je vlastně fajn vidět, když jsou kluci spolu.

Kluci se moc rádi zapojují. Dneska mi Dom pomáhal umývat okna a Adam chtěl sice taky, ale po pravdě mě více zdržovali oba. A to je zase něco ve mně, co potřebovalo mít všechno hrozně rychle hotové. Vždy, když si to uvědomím, tak se zpomalím. Dokonce mi i Dom někdy řekne: „Mami a proč rychle?“ Jsem za ten dotaz vždy ráda, tak mu za něj děkuji.

Vždycky jsem si přála mít rodinu pohromadě. Nikdy mě nenapadlo, že to bude někdy náročné. Ale jsem za to dneska opravdu vděčná. Už si nedokážu představit, že by David jezdil do práce a já dala děti do institucí. Ačkoli by se mělo (podle mě) psát i o tom, že to není vždy sranda být všichni pohromadě.

Ale s příchodem hezkého počasí mohu napsat, že je to zase skvělé.

Komentáře

Eva Jiráčková

Jsem Eva a něco jsem v životě zažila. Byla jsem na druhém konci světa, vystudovala jsem vysokou školu, pracovala jako manažerka a proč? Abych zjistila, že v tom všem nevidím smysl života.