Probouzím se, je 5:45, obvyklá hodina našeho staršího syna. David spí, ostatně jako téměř vždy. Už nemůžu, nechápu, jak je možné, že lidé normálně fungují a náš „táta“ jenom spí. Dom se probouzí, beru si ho z ložnice a snažíme se udělat snídani. Probouzí se druhý syn.
David se probouzí o asi o hodinu později. Je mu špatně. Ostatně jako každé ráno. Mluví o tom, že nechápe, jak budeme žít. Už mu trochu rozumím, protože doktorka mu napsala prášky na generalizovanou úzkostnou poruchu. V mezičase jsem prošla spoustu informací na netu a zjistila, že na to funguje jenom kognitivně – behaviorální metoda. To je něco, co nechápu, jak někdo může dělat 1x týdně. Vždyt ty lidi, co trpí GAP potřebují každodenní péči?
Sedám si k němu a on mi vypráví všechny svoje strachy. No, povím vám, že takových strachů snad ani nemůže jeden člověk mít v sobě. Snažím se ho uklidnit, ale málokdy se to zlepší.
Musím vypadnout. Moc energie v domě. Už to nedávám a tak beru Adama do nosítka a s Domem jdeme pobíhat po vesnici. Vracím se asi po 2 hodinách. Davidovi je lépe. Rána jsou naprosto nejhorší.
Uděláme oběd a jdu uspat děti. David něco udělá pro klienty a odpadne. Nemohu s ním sedět ani v jedné místnosti. Sedí u počítače, ale vlastně u něj vůbec nesedí. Sedí, vstane, sedne, vstane a takhle je to dokola a po půl hodině řekne, že je unavený. Nechápu.
A toto jsou jenom ty úzkosti a deprese, které měl. Pak byly dny, které byly velmi veselé. David si šel ráno „zaběhat“ a vrátil se ve velmi skvělé náladě. To ho děti milovaly. On veselý a zábavný, leč v poledne usnul na další 4 hodiny a probudil se v depresích a úzkostech.
No, život, jak se patří. Ale když sis to holčičko takhle vybrala, tak si nestěžuj. A běda, jestli něco řekneš, protože co by na to řekli sousedi a nebo lidi na vesnici. Ale zase, tak hrozné to není. Jsou dny, kdy je to vlastně skvělé. Jenom je jich trochu méně než těch depresivních.
Po porodu druhého syna to bylo asi nejhorší. Byla jsem 2 den po porodu a raději jsem šla ven s dětmi a se psem, než být doma. Ten tlak, když se na vás valí tuna negativní energie se opravdu nedá přežít. No a pak to pokračovalo zase 3 týdny, každodenního rozhovoru o tom, jak o všechno přijdeme. Vůbec jsem nechápala, kam na ty teorie chodí.
Pak se to zase na nějakou dobu zlepšilo a já cítila, jak se život ubírá správným směrem. Leč nevydrželo to dlouho.
Je duben, venku je fakt šílená zima. David mi ráno oznamuje, že včera pil. Myslela jsem si to, nebylo mi s ním dobře. Říkám mu, že bude lepší, když půjde z domu. A on si vzal takovou lehkou bundičku. A tak šel.
Došel k mamince a s tou si cely den povídal. U ní pak večer vyžahnul flašku čehosi a ráno se jal přijet domů. Když jsem ho šla vyzvednout na nádraží, tak jsem mu řekla, že domů nepůjde.
Odvezla jsem ho do Nehvizd a jela domů. Pak se vybil telefon a já o něm neměla 3 dny žádné zprávy. Ono vlastně je jedno že pije, ale vyhodit někoho a pak nevědět v jakém je stavu je fakt náročné. Přišly výčitky, pak strach, do toho samozřejmě zlost, že jsem si vybrala špatně, že to není vhodný táta ani partner. Hlavou mi probíhaly myšlenky, jak mluvil o sebevraždě o tom, že život tady je fakt hrozný.
Jdu s dětmi jako každý den ven, vracíme se kolem 11 hodiny. Posazuji Dominika na bar v obýváku a smějeme se, že má špinavý botičky. Šíleně se leknu, David přichází do obýváku, je od krve a vypadá naprosto hrozně. Tipuji to na minimálně 3 promile. Nejdřív přemýšlím, jestli to zvládneme sami, ale pak usoudím, že rozhodně ne.
Musím mít chladnou hlavu. Říkám mu, že musíme jet, že doma být nemůže. Souhlasí. Ostatně ví, že když přijde domů, že to jinak nedopadne. Dávám děti do našeho auta, David přichází a sedá si. Je mi z toho špatně, zvedá se mi žaludek, ale tu 3/4 hodinu do Prahy to prostě dám.
Prosím ho, aby v autě nemluvil. Má tendenci se šíleně litovat a já to teď nechci poslouchat. Jenom se ho ptám, jestli ho někdo zbil. Říká že ne, že toho vypil moc a tělo to nedalo, tak začal krváce z nosu. Přijeli jsme do Bohnic. Mě se ulevuje, vím kde je a vím, že je v pořádku a vím, že se o něj dobře postarají.
Děti jsem se snažila vždy chránit. Už před narozením Dominika jsem nastudovala velkou spoustu knih o výchově, stravě, emocích dítěte, nemocích dětí apod. Ale když toho nastudujete opravdu, ale opravdu hodně, tak zjistíte, že na tomto světě nelze být dobrý rodičem. Ano, udělala jsem toho asi hodně špatně a David také, ale vím, že pracovat každý den na sobě je to nejdůležitější. A proto taky vznikl tento projekt.