Taky jste dostali jako malí takovou otázku? Pamatuji, jak jsem v první třídě měla učitelku Novákovou. Byla mladá, hrozně hodná a já se v ní naprosto vzhlídla. Tenkrát jsem stále říkala, že chci být učitelka. No a kam mě vítr zavál.
David byl dneska s Domem v Praze. Jeli vyřídit nějaké věci a tak se při té příležitosti šli podívat na Pražský hrad. A jak tak chodili, tak spolu hodně mluvili, zašli si na snídani, pak svačinu a užili si společné dopoledne.
Pamatuji si, jak jsem jednou byla trochu naštvaná a ve svých stavech jsem křičela na Davida, že je stále jenom u počítače. Dominik tenkrát přišel za tátou a ptá se ho: „Já bych Ti chtěl nějak pomoci, abys to měl všechno rychleji a pak byl s námi.“
Bylo to hezké a vlastně takhle vypadá jejich vztah i dneska. Zrovna teď mi David říkal, jak se spolu bavili, když jeli autem a co všechno probírali. Dotkli se i tématu, co by Domču jednou bavilo. David říkal, že čekal odpověď jako: „Chtěl bych celý den propařit Minecraft nebo něco podobného.“ Odpověď ho ale překvapila. Prý zcela vážně se podíval a říká: „Já chci jednou stavět roboty.“
To bylo téma pro Davida a tak mu David začal vyprávět, co všechno je k tomu potřeba umět a jak to vlastně v dnešní době funguje. Věřím, že společně diskutovali dlouho a ještě budou. Za mě jsem ráda, že Dom dneska dělá věci, které ho baví.
To, jestli jednou bude dělat roboty a nebo instalatéra (kterého mimochodem sehnat je možná i těžší než programátora) je mi upřímně jedno. Je to jeho volba. Já jediné, co mohu na naší společné cestě životem udělat je, že mu ukážu vše, co o životě na této planetě vím. A jelikož nevím vše, ačkoli bych někdy velmi ráda, tak si na spoustu věcí také bude muset přijít sám.
A znovu se tím dostáváme k tématu omezování a zakazování dětem nějaké činnosti. David sám říká, že se na tuto planetu narodil, aby probouzel lidi v IT, dělá osvětu Open Source a vždy ji asi i dělat bude. Baví ho to a někdy je fakt vidět, že chce některé věci dělat i za minimální cenu. Nedělá je pro peníze, i když peníze jsou příjemným benefitem. Když dostane do ruky zajímavý projekt a chce ho dělat, tak jde s cenou i absurdně dolů. Někdy si to i jenom zdarma vyzkouší udělat. Prostě ho to baví.
No a teď si představte, že by ho mamka tenkrát od toho počítače vyháněla. Že by se bála, že bude závislý na PC. 🙂 No….
Do dneška jsem vděčná svému tátovi, který když vyšla nějaká technologická novinka, tak ji ihned koupil. Celkem vtipně jsem například natáčela na naši první kameru a pak jsem to rádoby stříhala přes znovu natočení a pause na televizi. Do toho mi v rádiu hrála hudba, abych to tam dala s hudbou. Jasně, že v té době již existovaly programy na stříhání, ale já o tom neměla vůbec přehled.
Proč Dominikovi ukazujeme vše, co se technologií týče? Protože vidím, jak vypadají děti, které k technologiím z důvodu, že mají rodiče strach, nemají přístup. Když pak k nám přijdou, tak jsou rudí až za ušima, chtějí hrát a nedokážou se toho nabažit.
Jsem zastánce svobody, ale i já jsem ke své vlastní svobodě musela dospět. A rozhodně jsem někde na cestě a konec ještě není v dohlednu. Kdysi jsem si myslela, že svoboda je otázkou osobní svobody jednotlivce. Dneska to vidím jinak. Svoboda je něco, co musí člověk cítit v sobě. Není to: „A teď se seberu a pojedu na druhý konec světa, protože můžu, jsem svobodný.“ Ale já to vidím tak, že pokud v sobě otevřete svobodu, tak ji pak chcete dávat hlavně druhým, kterým se ve vaší přítomnosti mnohem lépe dýchá. Necítí se pod tlakem posuzování, hodnocení či kritiky. Prostě přijímáte sebe i druhé tak, jak jsou, nehodnotíte, nemáte potřebu zkoumat, prostě jenom přijímáte.
Je mi moc líto, že jsem takových lidí v životě moc nepotkala.
A čím jste chtěli být vy? A splnilo se vám to?