Rve vás to. Jste zavření v cele své mysli a nemůžete ani na krok. Ať se pohnete kamkoli, jde za vámi temný stín. Je silnější než lev a větší než slon. Nic neváží a přesto dokáže zabíjet. Jmenuje se depresivní a úzkostná myšlenka znásobená rychlostí ADHD mozku, který přepíná z jedné na druhou a chce si najít tu nejhorší možnou. A chce strašit. A ničit. A bořit. A řvát. A plakat.

Od malička jsem byl Bojo. Bál jsem se a máma mi říkala Bojo. Strach z písemek, strach ze tmy, strach z lidí. A když nebylo dost strachu, tak mozek velmi rád nějaký vytvořil. Jako třeba, že mi všechno vezmou, skončím ve vězení a další lahůdky. A měl pravdu. Přicházel jsem o práce, peníze, přítelkyně, rodinu – ale o tom dále.

A tak jsem žil do zhruba čtrnácti let pod tlakem úzkostí. Převládaly tehdy strachy ze školy, strachy z neusnutí, strachy že mne nikdo nemá rád. Navenek jsem se tvářil jako zabiják, ale uvnitř jsem se bál tmy až do svých dvaceti let, možná déle.

Stupňovaly se mi úzkosti. Ale netušil jsem, že se jedná o úzkosti. Netušil jsem, že trpím něčím, co není normální. Myslel jsem si, že takto žijí všichni. A že jen já jednoduše nezvládám klasický normální život. Žít bez strachu? Co to je? Bez takzvaného stresu, jak jsem pojmenovával své ADHD, protože jsem neznal správné pojmenování. Co to je žít bez stresu – ale vždyť přece tak žijí všichni ne?

A od sedmnácti jsem zjistil, že existují léky. Existuje lék zabiják, který se tváří jako velký kamarád a pomocník. Alkohol jsem pil od svých čtrnácti jak se říká tak normálně, což vůbec normální není. Ale od sedmnácti jsem alkohol používal na uklidnění a na dočasnou úlevu od takzvaného stresu.

Že alkohol pouze mění biochemii v mozku, způsobem velmi blízkým lékům, které se užívají na deprese a úzkosti, jsem se dozvěděl až nedávno. A tak jsem se jednoduše a velmi rychle stal závislým na alkoholu. Ve dvaceti pěti letech jsem měl za sebou tři roky pití denně. Někdy méně a někdy více.

Dostal jsem se na standard patnáct piv za den, ve finále – po patnácti pivech a třech jídlech jsem měl 117 kilo, deprese, úzkosti, strachy, šílený zmatek v hlavě, ráno kafe a alkohol. Pak už jakýkoli alkohol. A takhle jsem se léčil meducínkou alkoholem hodně dlouho. Od svých jednadvaceti jsem chtěl přestat, ale nikdy jsem nedokázal vydržet dost dlouho. Dost dlouho je pořád.

Po prvním blázinci jsem dělal všechno proto, abych nepil. Ale abych byl schopný fungovat, musel jsem do sebe nalít litr a půl energy drinku denně. Soustředění bylo vzdálené jako galaxie andromeda a kofein s cukrem mi dával chvíle, kdy jsem byl schopen pracovat. Nemohl jsem spát, cítil jsem se šíleně. Nechtěl jsem pít. A když přišla stresující událost, tak znova dokola. A druhý blázinec. A druhý syn. A třetí blázinec.

Poučky a řád z blázince znám docela nazpaměť. Potkal jsem zajímavé lidi. Po prvním a druhém pobytu na kopci a při třetím nástupu na ono místo jsem už mnohdy nechtěl ani žít. Byl jsem po sedmiletém docházení do AA vyčerpaný informacemi a na dně z faktu, že nedokážu přestat. A věděl jsem, že nedokážu ani tentokrát. Ale pak přišla jedna zázračná paní doktorka, která jediná si mezi všemi všimla, že se mnou není všechno správně. Udělali mi test na ADHD a můj život se otočil. Naprosto se mi otočil nebo se spíše změnila dimenze. Dostal jsem léky a přestal mě jakkoli zajímat alkohol a drogy všeobecně. Bez depresí, úzkostí, strachu a bez agresivity – pokud užívám co mám ve správných dávkách. A momentálně je to pouze jedna pilulka denně. ADHD je zabiják – žádná rýma.

Studoval jsem a studuji jak jsem byl vždy zvyklý – vlastním tempem. A už vím, že tahle věc, mylně zaměňovaná za alkoholismus, umí zabíjet. A poslat lidi do vězení. A do blázinců. A proto jsem tu a stojím pevně na svém místě, abych přinesl informaci o možnosti vyléčit se všem, kteří to potřebují.

Komentáře

David Strejc

V Rusku jsem nebyl, ale za svých 35 let jsem už něco viděl. Mám dvě skvělé děti, rád nosím malého v Manduce, mám diagnostikované ADHD a GAD, ale konečně žiju.