Od malička jsem měl rád seřazené pastelky v penálu. Nesnášel jsem, když mi chyběla jedna barva, nebo třeba guma a místo pro ní bylo prázdné.
Ale zároveň jsem někdy před dvaceti lety slyšel, že Japonci mají rčení – co rok nepoužiješ, vyhoď. A začalo se mi líbit. Meditoval jsem o něm mnoho let. A vyhazoval. A zbavoval se věcí.
Nevím proč, ale asi díky svému ADHD, jsem od přírody člověk šetřivý. ADHD mozek neustále vymýšlí cesty, jak něco nedělat. Jak se flákat a snít si o vesmírech, kosmírech, kočičích chlupech a slepičím peří.
A tak jsem přišel na to, že když mám málo věcí, mám méně rušivých vlivů. Můžu věci mít mnohem více a častěji správně uklizené, takže se nemusím zabývat jejich hledáním či opečováváním.
Každá věc, kterou takzvaně vlastníme, nás totiž okrádá. Okrádá nás svou energií o čas, peníze, místo v mozku.
Každou věc, kterou vlastním, si musím pamatovat. Musel jsem na ni vydělat peníze, nebo ji nějak svou energií sehnat. Musím se o ni starat, uklízet, opravovat, vztekat se, když ji nemůžu najít.
A tak jsem měl velmi rád, když jsme s jednou bývalou kolegyní měli naprosto stejný pohled na věc jako systémoví opatrovatelé serverů. Kolegyně říkala – další systém, který můžu vypnout. Paráda. Skvělé. A já jsem si lebedil a lahodil.
Čím jednodušší jsou systémy, čím méně mají uzlů čili kuliček, ze kterých se skládají, tím méně pravděpodobně se rozbijí, tím jsou jednodušší na správu a tím více si může líný ADHD mozek administrátora plout v nekonečnech. Jediný bezpečný program je žádný program – to znají moudří admini dobře.
No a co že je ta věc, která je pro mne zázrak? Nosím ho v kapse a hýčkám si touhu koupit si nový. Čtu si o novinkách na trhu, můžu si kdykoli koupit nový, ale touha je mnohem hezčí, než si ten dokonalý předmět koupit. A tak často toužím. A co že to je?
Takzvaný mobilní telefon. Který dávno není mobilním telefonem, ale super osobním počítačem, fotoaparátem nahrazujícím papír a alba, nahradil nám tužky na psaní, známky na dopisy, dopisy, baterku, kompas, gramofon a desky, videorekordér s videokazetami, videokameru, celou stěnu vyhrazenou pro knihovnu, mimochodem umí telefonovat, zastoupí dálkové ovládání, má v sobě teploměr, umí se stát kreditní kartou, čte otisky prstů, jde použít místo televize na sledování filmů, diktafon, slovník, dá se na něj kreslit a dá se s ním skládat hudba, na což se chystám. Dají se na něm hrát hry, takže nahrazuje a jednou zcela nahradí herní konzole. Umí snímat spánek a počítá počet kroků.
A teď si představte všechny výše vyjmenované předměty, které byste doma měli, museli pro ně mít místo, museli byste se o ně starat, vydělávat na ně, reklamovat, oprašovat, stěhovat, číst návody, skladovat návody a kdo ví kolik další energie byste věnovali všemu tomu vetešnictví, které je nahrazeno krabičkou o váze zhruba pětiny kila.
Uau. Díky pokroku. Jdu si zatoužit po svém momentálně vybraném favoritovi.