Je to posedlost ega. Jsou to spojené dráhy v mozku říkající – bez drahého oblečení, vybavení, pohoštění a posezení nejsi nikdo. Nakupuj. Potřebuješ věci jako štít. Potřebuješ, protože bez nich jsi méněcenný. Potřebuješ peníze. Musíš se ukázat – máš na to. Máš na značky. Máš, musíš, dělej, půjčuj si, kupuj.
A reklama tomu pomáhá. A ostatní posedlí, kteří žijí ve světě půjček a splátek za dovolenou, dárky na Vánoce, pračky, myčky, mixéry, telefony, počítače, toustovače, mikrovlnky, mixéry, šlehače, drtiče – no co by řekla naše babička? Že dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí.
Boty nemám. Triko za pětasedmdesát – bílé bez značek – značku si vytvořím maximálně vlastní. Mám pouze zvláštní úchylku na sluchátka, které se mi ničí, a proto si kupuju kvalitu okolo 500 korun, což je tak ideálně hodně peněz – a to často hledám alternativy za 200 korun a někdy se dokonce trefím. Navíc mi sluchátka jí syn. Asi má hlad. Hlad jako mnoho lidí. Hlad po penězích.
Ego je nenasytné. Potřebuje pořád víc. Zasytit černou díru, ve které mizí iPhony, chytré televize, auta, dovolené v Tunisu a na Floridě, dvakrát měsíčně nákup nového především značkového oblečení. Čím jsme se to nakazili? Nemoc peněz je horší než rakovina. Je prorostlá společností. Dlužník je přeci tahoun kapitalistické společnosti. Podporuje spotřebu. Od toaletního papíru až po Mercedes. Na vše si půjčit. A řádně napumpovat obolos do ekonomiky. Protože peníze se neztrácejí. Pokud ovšem neshoří, a proto je ničení peněz zákonem zakázáno.
Momentálně máme ekonomiku nádherně roztočenou. Peněz je spousta. Lidé dostávají přidáno. A nevzpomínají už na krize. A proto se nemoc peněz rozrůstá. Předražené byty. Nakoupit více a více kuchyňských spotřebičů – hlavně že jsou ve slevě a značkové. A pronajmout si iPhone, protože tak to velí současný trend. A za třetinu si koupit zboží, které zaplatím až zítra. Že nic z toho nepotřebuju? Mixéry jsou v kredenci, domácí pekárna už dva roky nepekla, friťák nefrituje a mikrovlnka ohřívá místo jídla jenom talíř.
Stačí se rozhlédnout kolem. Podívat se na past, kterou je blyštivé zlato s hodnotou bláta.
Ptáčci zpívají zadarmo. Proběhnout se můžu jít bez bot. Rád jezdím na kole, takže jsem si koupil jedno z druhé ruky a jsem za něj opravdu vděčný – přežilo dokonce první havárii.
Měl jsem to štěstí, že se ego zastavilo a nasytilo nesmyslů dřív, než jsem spadl do dluhových pastí jako skoro milion našich spoluobčanů. Když na to nemáš, tak si to nekupuj. Tak jednoduché to je. Teoretickou vyjímku by mohla tvořit hypotéka, protože za bydlení se stejně platí nájem.
Auto? Za padesát tisíc jezdí skvěle. Telefony? I za dva tisíce fungují. Dovolené? Lhota je fajn. V rozhovorech jsem četl jak odborníci chtějí zavádět mnoho hodin výuky finanční gramotnosti. V mém podání vypadá finanční gramotnost zhruba takto:
- Nekupovat nic, co nutně nepotřebuju
- Mnohem hezčí než věc vlastnit je po věci toužit a umět si touhu užít – proto si někdy prohlížím nové modely telefonů a říkám si – ten bych si koupil a možná tenhle – ale užívám si pouze prohlížení a beru to jako zábavu
- Na Youtube je mnoho videí a na internetu jsou stovky tisíc stran studijních materiálů zdarma – čili knihy taky moc nepotřebuji
- Mám chudý život? Z mého pohledu je nekonečně bohatší než život, kdy jsem počítal, za kolik na sobě nosím oblečení a zlato – když to bylo pod dvacet tisíc a to před osmnácti lety, byl jsem tak nešťastný, že jsem skoro nemohl vylézt ven
- Nemoc peněz je nemoc ega, sníženého sebevědomí a hra korporací a vlády na sníženou sebekontrolu lidí – kdo propadne nákupní horečce, prohrál
A co vy? Nakupujete jako zběsilí? Máte doma dvacet spotřebičů, které ani nezapínáte? Posíláte na splátky polovinu výplaty? Nemůžete si jako třetina národa dovolit dát deset tisíc extra výdajů? A stejně si jdete koupit další a další odpadky z Číny, protože jste tak navyklí na spotřebu, že se prostě a jednoduše neudržíte? Existuje cesta ven – stačí se zastavit a uvědomit si, že spotřeba je podvod.